Anna Graham Hunter se v roce 1985 jako sedmnáctiletá stážistka zúčastnila natáčení televizní adaptace Smrti obchodního cestujícího. Na place potkala tehdy osmačtyřicetiletou hollywoodskou hvězdu Dustina Hoffmana. Ten od ní od prvního dne vyžadoval masáže nohou, otevřeně s ní mluvil o svých sexuálních touhách a osahával ji na intimních partiích. Ostatní to tolerovali. Když ji slavný herec před odjezdem plácl po zadku a vulgárně okomentoval její tělo, u přihlížejících členů štábu to vyvolalo pouze pobavený smích.

Podrobnosti o tom, co přesně se na natáčení odehrávalo, vyšly najevo v listopadu 2017, kdy Hunter publikovala esej ve filmovém magazínu The Hollywood Reporter. Hnutí #MeToo jí dodalo odvahu prolomit dvaatřicet let trvající mlčení. Své svědectví přitom opřela o detailní deníkové záznamy a dopisy, které během praxe posílala starší sestře. Popisuje v nich bezmoc, ponížení a ztrátu iluzí o filmovém průmyslu. Do deníku si nezletilá dívka mimo jiné zapsala, jak jí Hoffman na otázku, co si dá ke snídani, odpověděl: „Vejce natvrdo a klitoris naměkko.“ Hercovy narážky ji emočně vyčerpávaly a po jeho odchodu pravidelně plakala zamčená na toaletách. Strach z toho, že by ohrozila natáčení nebo že by jí jako řadové asistentce nikdo nevěřil, ji však donutil obtěžování snášet – jako daň za možnost působit v oboru.

Kultura konsentu a empatie nevzejde z toho, že vytěsníme minulost problematických osobností.

Samotný Dustin Hoffman v reakci na zveřejněnou esej vydal tiskové prohlášení, v němž se omluvil s tím, že si žen váží a je mu líto, pokud Hunter svým chováním přivedl do „nepříjemné situace“. Platnost jejích vzpomínek a citovaných deníků tím nepotvrdil, ale ani nevyvrátil. To byl ovšem teprve začátek. Následovala obvinění šesti dalších žen včetně herečky Kathryn Rossetter, které měl Hoffman v divadelním zákulisí pravidelně sahat pod sukni a chytat ji za prsa.

V té době započal hercův ústup z hollywoodského výsluní. Jeho poslední významnější rolí byly Meyerowitzovic historky z roku 2017. Současně s tím přestal dostávat čestná uznání na větších festivalech, jak to bývá u zasloužilých herců jeho věku zvykem. Můžeme spekulovat, zda pro akce závislé na korporátních sponzorech i veřejném financování představoval příliš velké reputační riziko, nebo za tím byly odlišné důvody.

Letos si nicméně Hoffman v Karlových Varech převezme Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos. Jeho pozvání odpovídá dlouhodobé vstřícnosti festivalu vůči zkompromitovaným hollywoodským celebritám. V roce 2014 přebíral tutéž cenu Mel Gibson, vnímaný tehdy v USA jako persona non grata kvůli svým antisemitským výrokům a obviněním z domácího násilí. O tři roky později, v roce 2017, získal Cenu prezidenta festivalu Casey Affleck, obviněný dvojicí kolegyň ze sexuálního obtěžování. Johnny Depp v roce 2021 čerstvě prohrál klíčový britský soudní spor, v němž se snažil dokázat, že nemlátil svou bývalou manželku Amber Heard, a přišel o největší hollywoodské role. Vary mu poskytly prostor pro rehabilitaci.

Žádné z těchto rozhodnutí ale nevzniklo ve vakuu. Odráží domácí realitu, v níž se pod záminkou ochrany umělecké svobody zlehčuje strukturální zneužívání moci. Překročení hranice tělesné integrity a konsentu je v tuzemsku často vnímáno jako otravná, ze Západu importovaná korektnost, která jen kazí spontánní mezilidské vztahy, k nimž přece občasné plácnutí přes zadek patří. Potvrzují to i tvrdá data. Podle iniciativy Bez mýtu (dříve Bez trestu) končí v Česku přibližně polovina závažných případů sexuálního násilí pouhými podmíněnými tresty.

Soudci přitom v odůvodněních svých verdiktů stále dokola sklouzávají k dávno vyvráceným mýtům o znásilnění a chování oběti před činem či během něj interpretují jako polehčující okolnost pro pachatele. Roky trvalo, než čeští zákonodárci opustili koncept znásilnění postavený na nutnosti fyzického odporu a posunuli legislativu směrem k absenci souhlasu. Celý proces navíc doprovázely veřejné výroky vlivných osobností a komentáře na sociálních sítích plné posměšků a urážek.

Tuzemské kauzy zneužívání moci, jako byly silně medializované případy Dominika Feriho nebo Jana Cimického, přinesly v uplynulých letech konkrétní příklady toho, jak hluboce je v české společnosti zakořeněn tento bagatelizující mechanismus a nepochopení dynamiky asymetrického vztahu. Dominantní reakcí na vznesená obvinění byla zpočátku vlna agresivního obviňování obětí. Veřejný prostor zaplavily dotazy, proč se ženy neozvaly dřív, proč situaci neřešily hned, nebo zda se nechtějí pouze přiživit na známé osobnosti.

Neschopnost elementární empatie s přeživšími a slepota vůči hierarchickým strukturám samy o sobě nevysvětlují programovou politiku kulturních institucí, jako je KVIFF. Vytvářejí však atmosféru, v níž pozvání či ocenění osobností spojených se závažnými obviněními nevyvolává tak silný společenský odpor jako v mnohých západních zemích. Není proto náhodou, že právě v Česku nacházejí některé padlé hollywoodské ikony útočiště. Kromě Hoffmana to letos v prosinci bude například Kevin Spacey, který vystoupí v Paláci Žofín.

Sociologové zabývající se postkomunistickou identitou a kolektivní pamětí v podobných postojích občas spatřují specifický historický reflex. Po desetiletích státní cenzury, kdy se posuzovala zejména ideologická nezávadnost autorů, u nás po roce 1989 došlo k fetišizaci umělecké autonomie. Jakýkoli pokus nahlížet na tvůrce skrze etickou optiku nebo kritéria společenské odpovědnosti je reflexivně odmítán coby návrat komunistického kádrování a cenzury. Z populární teze o nutnosti oddělovat dílo od autora se stal pohodlný rétorický nástroj, který vymazává prožité trauma a systémové bezpráví, jež doprovázely vznik mnoha významných uměleckých děl.

Nad udělením čestné ceny Hoffmanovi a potleskem vestoje, který je v zaplněném Velkém sále Thermalu zřejmě bude doprovázet, se můžeme pohoršovat jako nad aktem veřejného rozhřešení. Ale bylo by příliš pohodlné a v něčem pokrytecké u toho zůstat. Přínos Dustina Hoffmana pro kinematografii je nesporný a popřít jej jen proto, abychom navenek zaujali morálně správnou pozici, znamená vytvářet falešné dilema. Přitom může platit obojí: když pojmenujeme morální selhání umělce, estetická hodnota jeho díla se tím nevytratí. Lze oceňovat Hoffmanovo herectví v Absolventovi, Tootsie nebo Rain Manovi a zároveň mít na paměti obrovské ponížení sedmnáctileté stážistky schované na záchodech.

Kultura konsentu a empatie nevzejde z toho, že vytěsníme minulost problematických osobností, ani z toho, že se začneme morálně povyšovat a určovat, co je správné, ale ze schopnosti vnímat každodenní realitu v její složitosti – jako prostor, kde vedle sebe bohužel často existuje mimořádný talent a fatální zneužití moci.

Autor je filmový publicista.