Filmová adaptace Odyssea od Christophera Nolana se stala jednou z nejsledovanějších kulturních událostí letošního léta. Obrovský úspěch filmu zvedl zájem také o starověk a Homérovo původní dílo. Emily Wilson například díky Nolanově filmu zaznamenala obrovský nárůst prodejů svého překladu Odysseji z roku 2017, kterou veřejně chválil i sám slavný režisér. Překladatelku to ale neobměkčilo a v nedávném rozhovoru označila Nolanův film za povrchní. Rozhodně to není jediný překvapivý moment, který se s filmem pojí. Ultrapravicoví influenceři se už od spuštění prvního traileru a zjištění, že roli Heleny Trojské ztvární herečka Lupita Nyongo’o, pohoršují nad dalším příkladem hollywoodské politické korektnosti, která překrucuje dějiny a původní dílo, navíc tak významné pro evropskou civilizaci. V případě epické básně, ve které vystupují Kyklopové, čarodějnice, nymfy a nad vším dohlížejí bohové, je toto volání po historické věrnosti přinejmenším zarážející. Uvidíme, jak si s historickou věrností poradí AI nástroj Grok, který podle Elona Muska připraví filmovou adaptaci Odysseji ještě letos.

Když si to představíme konkrétně, tak Odysseus a jeho lodníci jsou většinu času vydáni všanc bytostem, které na své cestě potkají. I proto se opakovaně odvolávají na tradici pohostinství.

Nolanův film sice dopadl nad očekávání dobře a nabízí strhující divácký zážitek, oproti původnímu dílu v něm přesto ledacos chybí a řadu věcí překrucuje. To není nutně špatně. Ovšem v porovnání s filmem je epická báseň, která je téměř tři tisíce let stará, mnohovrstevnatá, důmyslně pracuje s časem, a je plná humoru a erotiky. Právě její komplexnost, která dráždí naši zvědavost a odkrývá řadu existenciálních otázek, je důvodem, proč je toto dílo základem evropské kultury a fascinuje lidskou společnost už po tisíce let. Co důležitého filmová adaptace opomíjí? Jakou roli měly ženy v tehdejší starořecké společnosti a čím se vyznačují ženské postavy v Odysseji? A proč je anglický překlad od Emily Wilson problematický? Na tyto a další otázky jsem se zeptal klasické filoložky, básnířky a překladatelky Sylvy Fischerové, která působí na ústavu řeckých a latinských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Jak na vás zapůsobila nová filmová adaptace Odysseje od Christophera Nolana? Bylo tam něco, co vás potěšilo nebo co vám naopak vadilo?

Převést kultovní epos, který sehrál zásadní roli pro celou evropskou kulturu, do filmové podoby je velice těžký úkol. Snadno se z toho může stát úplný paskvil, jakým byl například film Trója. Když jsem šla do kina, tak jsem se pokusila už dopředu nastavit do pozice, že budu vstřícná a taky že nebudu v sále vyrušovat.

A dodržela jste to?

Skoro se mi to povedlo. Každopádně Christopher Nolan podle mě tu předlohu v něčem trefil. Objevují se tam ale i věci, které podle mého soudu netrefil a které jsou poměrně důležité. Jsem ale ráda, že jsem film viděla – a následně můžeme přemýšlet o tom, proč ta adaptace některé věci pomíjí, posouvá a jiné zase mění.

Co tedy podle vás film pomíjí nebo posouvá oproti původní předloze?

V první řadě bych řekla, že mu zcela chybí jakýkoliv humor, ironie a metarovina, což je pro Homérovo dílo typické. Chybí tam také erotický rozměr, který byl ve filmu silně upozaděn. Postava Kirké je ve filmu pojatá podle interpretace Katherine Anne Porter, která v eseji A Defense of Circe z roku 1954 píše, že Kirké nebyla čarodějnice, ale pouze nechala vyvstat pravou podobu mužů. A to je věta, která v tom filmu skutečně zazní.

V Nolanově filmu je naopak výrazný rozměr válečného veteránství. To má v Americe velmi silnou tradici – vzpomeňme si na vietnamskou válku a na film Návrat domů. Nejvýraznější významový posun má film oproti původnímu dílu právě v postavě Odyssea. Ten se vyrovnává s válečným traumatem a Kalypso ho jen horko těžko dává dohromady – pojídá květ lotosu, aby zapomněl. Jenomže v původní básni se Odysseus vyznačuje uměřeností. Občas sice ve vypjatých momentech usne, ale když se dostane ke Kalypso, tak moc dobře ví, kdo je. V básni je tam nesmírně silná scéna, kdy spolu oba večeří v krásné jeskyni, ona tam má nektar a ambrozii, zatímco on lidské jídlo, protože její nabídku pojíst nektar a ambrozii a stát se jejím manželem odmítl. A říká jí tam: „Vím, že jsi mnohem krásnější než Pénelopé, ale já chci prostě domů.“ Takže on pořád ví, kdo je a kde je.

Vy jste už zmínila, co je jedním z hlavních motivů filmu – vypořádávání se s válečným traumatem. Jaká je podle vás hlavní myšlenka původního díla epické básně?

Obě básně, Ilias a Odyssea, jsou bohaté a rozmanité. V Odysseji je perspektiva syna vůči otci, otce vůči synovi, manželky, která čeká na svého manžela. Zároveň ten, kdo se vrací, se vrací do velmi prekérní situace. Je tam silný archetyp cesty, která přináší nečekaná dobrodružství a taky další důležitý rozměr příběhu – Odysseus cestou ztratí všechny své druhy. Domů se vrací sám. Vyplouval k Tróji s dvanácti loděmi, a nakonec je tam jen on.

To je jedno z dalších důležitých témat Nolanova filmu. Odyssea trápí to, že jeho rozhodnutí vedla k tomu, že postupně přijde o celou posádku. To je něco, co ho dohání až k zoufalství.

V tomto ohledu je na hlavní postavu filmu už naloženo trochu moc. Objevuje se tam scéna, kdy Odysseus vystřelí šíp do oka Kyklopa Polyféma jako pomstu za to, že sežral několik jeho druhů, ale to v básni nenajdeme. Ve filmu se objevuje věštba z říše mrtvých, že má jít Odysseus obětovat a tím usmířit své druhy, ale v básni věštba říká, že má po návratu domů ještě usmířit boha Poseidóna.

Z toho, co naznačujete, je vidět, že původní epická báseň o Odysseovi je skutečně hodně komplexní dílo a je složité ho nějakým způsobem adaptovat. Je nutné si zvolit určitou cestu, jak k tomu přistupovat. Já bych se ještě vrátil ke způsobu, jak se vlastně taková epická báseň v době před téměř třemi tisíci lety předávala. Ve filmu vystupuje známý americký rapper Travis Scott a recituje tam vyprávění o trojské válce. Naznačuje tím podle vás Nolan to, jak se epická báseň tehdy předávala dál? Odpovídá to tomu, jak probíhala recitace epických básní v minulosti?

My nevíme, jak to přesně vypadalo. Mezi odborníky panuje shoda snad jen na tom, že Iliadě a Odysseji předchází dlouhá ústní tradice epického básnictví – to nikdo nezpochybňuje. Otázkou ale zůstává, kam až ta tradice sahá. V odborné literatuře se můžete dočíst, že v Mykénách nebo v Knóssu se takové písně taky zpívaly. To je možné, ale my o tom nemáme žádné doklady. Na jedné malbě je zpodobněná lyra – jenže v textech dochovaných v řeckém lineárním písmu B žádné záznamy toho druhu nejsou. Čteme tam ale jednou Achillovo jméno. A v homérském jazyce jsou určité výrazy a jazykové jevy, které lze chápat jako pozůstatky starší tradice.

Takže vycházíme hodně ze střípků…

Přesně tak. Existuje i hypotéza, že Epos o Gilgamešovi, který je nepochybně starší než Odyssea, mohl ovlivnit podobu Achillova příběhu. Shody spočívají v tom, že Achilles je taky syn bohyně a taky ho ovlivní smrt přítele, což představuje zlom v celém ději. Každopádně badatelé se rozcházejí v otázce, jak Odyssea vznikla, kdo je jejím autorem. Jedni tvrdí, že podoba básně, jak ji známe, je celá zakotvená v ústní tradici; a na druhé straně škály stojí například Martin Litchfield West, podle něhož Iliadu napsal básník, který vycházel ze starší tradice.

Jenomže to okamžitě vyvolává další otázky, které se jen těžko zodpovídají. Například na co to ten básník zapisoval? Kde sehnal tolik papyru a kde ho skladoval? Platil to někdo? No a mezi skalními zastánci orální tradice a Martinem Westem se nacházejí mnozí další, kteří vám budou říkat, že je to různě namíchané a nakombinované. Uspokojivého rozřešení této otázky se pravděpodobně nikdy nedočkáme, protože vycházíme jen z těch střepů.

A co ti pěvci? Můžeme si je představovat podobně, jako tomu bylo v Nolanově filmu?

Aoidové, pěvci, které potkáváme v Odysseji, sloužili klasickému filologovi Wolfgangu Schadewaldtovi jako velice silný argument pro to, jak se ta tradice mohla utvářet. On se zaměřil na to, co v básni ti pěvci dělají a o čem zpívají. Někteří jsou palácoví pěvci jako Fémios na Ithace, jiní zřejmě putují z místa na místo jako Démodokos, který zpívá na dvoře u Fajáků. Zpívají o trojské válce, ale taky tam najdeme pikantní historku ze života bohů. Zdá se tedy, že repertoár mohl být relativně bohatý. Totéž ale platí pro Odysseu – i ona má mnoho rozměrů.

Odbornice na starověké Řecko Daisy Dunn v jednom rozhovoru zmínila, že se recitace básní pravděpodobně odehrávaly také ve skupině bardů, kteří se různě střídali, protože to bylo strašně dlouhé a fyzicky náročné, každý se také specializoval na určitou pasáž.

Ona nejspíš vychází z pozdější rapsódské praxe, protože Ilias a Odyssea byly, jak jsem řekla hned na začátku, naprosto ústřední pro celou řeckou kulturu. Tehdy se na velkých slavnostech pořádaly soutěže rapsódů v přednesu homérských básní: každý navázal vždy tam, kde předchozí skončil. To už jsme ovšem v době klasické, tuto praxi měl údajně zavést buď Peisistratos, nebo jeden z jeho synů Hipparchos; právě při té příležitosti měl přivézt texty obou eposů do Athén, kde byly přepsány, čemuž se říká „peisistratovská redakce“.

Je možné, že nějak podobně to vypadalo už předtím na velkých náboženských svátcích – například slavnost na počest Apollóna na ostrově Délu popisuje homérský hymnus na Apollóna. V palácích a během slavností, například svateb bohatých rodin, si ale skupinu bardů neumím úplně představit, bylo by to nejspíš velmi nákladné a u Homéra o tom nečteme.

Rád bych se teď dostal k otázce překladů Odysseje do jiných jazyků. V současné době se hodně hovoří například o překladu Emily Wilson z roku 2017, což je dáno zejména tím, že to je první anglický překlad Odysseje od ženy. Četla jste ho? Jak ho hodnotíte?

Zaprvé bych ráda řekla, že Francouzi mají Iliadu a Odysseu přeloženou od Anne Dacier už na počátku 18. století. To jen tak na úvod, abychom se pořád nedívali na anglosaský svět jako na střed vesmíru. Zadruhé se trochu zapomíná na Caroline Alexander, která přeložila do angličtiny Iliadu už pár let před Emily Wilson. Já jsem se na překlad Emily Wilson dívala, i když ne podrobně, a považuji ho za problematický. První věc, která mě zarazila, byla, že ona každý zpěv nějak pojmenovává. Přitom původně byly zpěvy jen očíslovány podle písmen alfabety: zpěvy Iliady se značí velkými písmeny a Odysseje malými, aby se to jednoduše rozlišilo. Já samozřejmě chápu, že když máte upravené vydání pro děti, tak ty kapitoly nějak pojmenujete…

Aby tam byla pevnější struktura.

Přesně, musí to mít strukturu. To jinak udělat nejde. Ale Emily Wilson nepřekládá pro děti. Uvedu příklad. V knize 9 je pasáž, kde Odysseus popisuje své cesty, včetně epizody s Kyklopem. Emily Wilson celý zpěv pojmenuje A Pirate in a Shepherd’s Cave – Pirát v pastýřově jeskyni. A to už je dost jednoznačná překladatelská interpretace. Začala jsem tedy v tomto zpěvu porovnávat překlad a originál, a překlad mi přišel významově hodně posunutý. Odyssea tam charakterizuje jako „wily lad and lord of the lies“, tedy asi „mazaný chytrák a pán lží“. Přitom v originále je jen obvyklé Odysseovo přízvisko polymētis, což znamená důvtipnost, důmyslnost, schopnost vědět si rady, což vnímám jako pozitivní, nikoli negativní adjektivum.

Podobně v další části, kdy se Odysseus představí Alkinoovi slovy: „Já jsem Odysseus a jsem známý všemožnými lstmi.“ Emily Wilson tuto pasáž překládá tak, že se představí jako člověk, který je známý mnoha chytrými triky a lžemi. A to už tam prostě není. U Kyklopů je vidět, že ona zkrátka předkládá určitou postkoloniální interpretaci, kdy oni jsou vlastně oběti. Jsou to takoví hodní divoši, podivíni, které máme nechat být. V originále jsou ale popisováni jako zpupní a arogantní, což Emily Wilson přeloží tak, že jsou šlechetní. To původnímu textu jednoduše neodpovídá. Tam je naopak podstatné to, že neuznávají řád a každý si řídí svou rodinu sám podle svého.

Odysseus chce zjistit, jestli jsou spravedliví a ctí hosty, proto zůstává v jeskyni, zatímco jeho spolubojovníci chtějí jídlo, ovce a kozy vzít s sebou a odejít. Odysseus chce ale počkat a zjistit, jak vypadá ten, kdo tu žije, a jestli je pohostinný. Poté, co do jeskyně dorazí Polyfémos, se s Odysseem normálně baví – přitom ve filmu je to monstrum, které ani pořádně nemluví. Když pak Odysseus zmíní Dia jako ochránce hostů, Polyfémos se mu vysměje do očí a řekne: „Kyklopové se o Dia ani o blažené bohy nezajímají, my jsme mocnější než oni.“

Jak jsem procházel různé odborné knihy na toto téma, tak se tam hodně zmiňuje právě význam tradice starověkého konceptu pohostinství a rituálního přátelství mezi hostem a hostitelem. Proč byla pohostinnost vlastně tak důležitý koncept?

Když si to představíme konkrétně, tak Odysseus a jeho lodníci jsou většinu času vydáni všanc bytostem, které na své cestě potkají. I proto se opakovaně odvolávají na tradici pohostinství. Důležité je také obětovat bohům předtím, než se pustíte do jídla. Než přijde Kyklop Polyfémos do jeskyně, tak oni tam pojedí sýr a předtím obětují Diovi, což podle komentátorů máme chápat jako běžné jednání.

Bylo pro tehdejší dobu běžné, aby lidé cestovali po moři do neznámých končin?

Bylo to celkem běžné třeba u obchodníků, kteří cestovali po moři často. Bylo to však cestování velmi nejisté. Řekové říkali, že jsou tři druhy lidí: živí, mrtví a ti, kdo jsou na moři. Ve filmu je to dobře zpracováno – moře si dělá, co chce, a tak to bylo i vnímáno. Diův řád hrál v tomto kontextu důležitou roli, ale neomezoval se pouze na instituci pohostinství. Ve filmu slyšíme často, že to či ono je „Diův zákon“, a Zeus má skutečně jakožto ochránce cizinců a poutníků přízvisko Xeinios. Právě on a nikdo menší dohlíží na poutníky, ale třeba i na prosebníky.

Já jsem se dokonce dočetl, že pravým důvodem, proč Odysseus reaguje na nápadníky Pénelopé tak, jak reaguje, tedy že je všechny nakonec povraždí, je to, že oni překračují řád pohostinnosti – mrhají prostředky hostitele a hrubě se chovají k žebrákům. Můžeme si vybavit třeba scénu, kdy Antinoos mrští židlí po žebrákovi a je vůči nim nepřátelsky naladěný.

Stejně tak překračují řád tím, že usilují o Télemachův život. Ta scéna, která je ve filmu, kde mu jde v pylském chrámu o život, sice v originále vůbec není, ale ti nápadníci se ho skutečně chtějí zbavit. Ano, mrhají hostitelovým majetkem, nechovají se dobře k žebrákům, vrcholem všeho ale je, že usilují o život Odysseova syna.

Dostal bych se teď k té otázce chápání role mužů a žen v Homérově díle. Tehdejší společnost byla hodně patriarchální – ženy neměly žádná politická práva, v řadě obcí nemohly vlastnit majetek a jejich primární role byla v domácnosti. A přesto se v Odysseji vyskytuje hodně ženských postav, které tam hrají důležitou roli a bez jejichž pomoci by se Odysseus daleko nedostal. Jak sama rozumíte ženským postavám v tomhle příběhu?

Je otázka, koho chceme označit za ženskou postavu. Ženská postava je nepochybně Pénelopé, manželka Odyssea, nebo chůva Eurykleia či další služky v paláci, taky fajácká královna Arété a její dcera Nausikaa. Ale Kirké je kouzelnice, dcera Héliova, bohyně, a Kalypsó je nymfa. To prostě nejsou běžné ženské postavy; mezi tím je velký rozdíl. Přitom božský aparát je v těch básních zásadní. Nolan to myslím vyřešil dobře.

Představte si, že by ten film začal – stejně jako v básni – sněmem bohů, kde jsou všichni bohové kromě Poseidóna, a Athéna nadnese, jestli by se Odysseus nemohl už konečně vrátit domů. To by přece byla úplně bizarní podívaná! Na této schůzce bohů se ale taky poprvé v evropské literatuře řeší otázka teodiceje: Kdo může za zlo a špatné věci. Zeus říká: „Lidi z toho pořád viní nás, ale oni si to působí sami svou zpupností.“ Jako příklad uvede Aigistha, za kterým poslali Herma s výslovným varováním, aby nebyl s Klytaiméstrou, ale on stejně udělá všechno po svém. Není tedy divu, že to dopadne tak, jak to dopadne. V Nolanově filmu se Athéna objevuje jen čas od času, přičemž ostatní kromě Odyssea ji nevidí, což je v eposu běžné. Zároveň je ale v celém filmu dobře vidět – a to je zřejmý režisérský záměr, že ti bohové tam skutečně působí. Zeus hřmí, Poseidón bouří mořem a bohové jsou při díle.

Jak chápete Odysseův pohyb na hranici mezi smrtelníky a bohy? On se dokáže spojovat s bohyní Athénou, podaří se mu dostat do světa mrtvých a vrátit se z něj zpět. Vymyká se tím ostatním příběhům té doby, nebo jakou roli v tomhle vztahu hraje Odysseus?

Odysseus je regulérní hérós. Héróové a heroiny jsou skupina, která stojí mezi bohy, božským světem a lidským světem. Mají dokonce svůj kult. I Odysseus měl svůj kult. Hérós je vždy nějakým způsobem naddimenzovaný svými schopnostmi. U každého héróa bychom mohli stanovit jednoduchou rovnici: to, co ho charakterizuje, je výjimečná schopnost nebo schopnosti, výjimečná situace a prosáklost smrtí. Ta poslední charakteristika je pro Odyssea podstatná, protože on skutečně je prosáklý smrtí. Přitom sám se nedostane až do podsvětí, ale na hranici podsvětí, a to je důležité. Nolan to ve filmu ztvárňuje v souladu s předlohou. Co se výrazně liší, je následná Teiresiova věštba. Nicméně Odysseus přímo do podsvětí nevstoupí, a nejspíš proto to pro něj nemá tak fatální následky jako třeba pro Hérakla či Orfea, kteří skutečně sestoupí až do podsvětí.

Není to vlastně pro Odyssea něco typického, že balancuje na hranici a nikdy se nedostane až za tu hranu, kdy by to už znamenalo jeho záhubu?

Ano, tak by se to dalo říct. Zmínila bych ještě jednu věc. Zatímco v Iliadě není mnoho magických motivů, Odyssea je jich plná. Pokud se na to ale podíváme blíže, tak o Lotofazích, Kyklopech, Laistrygonech, Kirké nebo Aiolovi, který umí dát větry do měchu, vypráví sám Odysseus, když popisuje svoje cesty Fajákům, nikoli vypravěč. Odysseus je přitom známý tím, že je fabulátor. Když se setká s Athénou po svém návratu na Ithaku, tak si vymyslí falešnou historku o tom, odkud pochází. Ty pohádkové děje i postavy se objeví ve chvíli, kdy se Odysseus snaží obeplout Malejský mys, přijde obrovská bouře a plavba se završí u Fajáků, kteří bývají chápáni jako taková přestupní stanice mezi reálným světem Ithaky a Fairylandem, ve kterém se ocitl předtím. Jakmile ho Fajáci dopraví na Ithaku, tak čarodějnice a obři zmizí a opět mu pomáhá Athéna. Bez její pomoci by byl na Ithace ztracený. To třeba hodně iritovalo F. X. Šaldu, který napsal, že Odysseus je loutka voděná na provázku Pallas Athénou.

V tom má ale v podstatě pravdu.

Ano, má v tom pravdu, to by se ale dalo říct i o dalších postavách třeba v řeckých tragédiích. Je nutné si uvědomit, že interakce mezi bohy a lidmi je pro starověk naprosto zásadní. To všechno je třeba brát v potaz. Dokonce i ve finále příběhu – a to je jedna z největších pikantností, když to dočtete do konce – vidíte, že by se tam všichni vyvraždili, protože Odysseus se vrátí sám bez všech těch šlechticů z Ithaky a okolních ostrovů, kteří k Tróji vypluli s ním, a další zmasakruje ve svém paláci. Visí nad ním tedy odplata, kterou musí na Diův pokyn zastavit Athéna. A ona to provede tak, že všem vymaže vzpomínky, aby si to nikdo nepamatoval.

Klasický zásah shůry, protože jinak by se to vyřešit nedalo.

Jistě, jinak by se to větvilo pořád dál. Každopádně u toho posledního zpěvu se poukazuje na to, že byl do básně včleněn později. A například Vladimír Šrámek tuto část jednoduše nepřeložil a končí u „hollywoodského“ happyendu, kdy Odysseus uléhá na lože s Pénelopé.

Když se teď bavíme o hrdinech, tak by mě zajímal váš názor na jednu postavu, která je v tom filmu vizuálně dominantní – Agamemnón. Jakou roli podle vás má v Nolanově filmu?

On se tam objevuje jen párkrát, ale zanechává silný dojem, protože vypadá absolutně hrozivě. Nolan zde nepochybně odkazuje na jiné popkulturní postavy, jako je Temný rytíř nebo Darth Vader. Je to v souladu s poetikou popkulturních děl, která na sebe často navzájem odkazují. Někdo může namítat, že takhle žádný řecký válečník přece nevypadal. To víme a ví to i Nolan. Spíš bychom se tedy měli ptát, co tím režisér sleduje.

Vy jste už na začátku rozhovoru zmiňovala, že vám ve filmu chyběl humor. Ono to souvisí s tím, jakým způsobem k tomu Christopher Nolan přistupoval, když to pojímal hodně vážně a snažil se navodit nějakou realistickou atmosféru toho, jak by ten příběh vypadal, kdyby se skutečně odehrával v reálném světě. Máte nějaké oblíbené příklady humoru v původním díle?

Nevím, jestli bych mluvila o realismu u něčeho, kde vystupuje Kyklop nebo čarodějnice, která umí měnit lidi v různé druhy zvířat. Nolan si do filmu vybírá taková monstra, jaká potřebuje, a zároveň k tomu přistupuje s velkým patosem. I u Homéra najdeme patos a silné emoce, ale taky humor nebo ironii. Například postava Kyklopa v Nolanově adaptaci vystupuje jako nelidská obluda, která ani pořádně nemluví. Přitom v eposu spolu Odysseus s Kyklopem rozprávějí a Odysseus mu – v rámci své lsti – nabízí víno.

Z humorných rozměrů Homérova díla bych připomněla ještě příběh Afroditiny nevěry, o kterém zpívá Démodokos u Fajáků. Afrodita je Héfaistovi nevěrná s Areem, takže Héfaistos vyrobí síť, do které se mu podaří oba milence lapit. Nato Héfaistos přivolá ostatní bohy (nikoli bohyně) a ti se při pohledu na Afroditu s Areem v síti rozchechtají. Apollon se pak ptá Herma, jestli by i on nechtěl takhle ležet s Afroditou, a on řekne: „To bych klidně chtěl, a mohli by přijít úplně všichni bozi, i všechny bohyně, jenom kdybych já mohl takhle s Afroditou ležet.“

Na závěr bych se ještě vrátil k otázce překladů. Vzhledem k tomu, jak úspěšný je Nolanův film, tak věřím, že řada lidí si bude chtít pod vlivem filmové adaptace Odysseu přečíst. Jaký český překlad byste doporučila?

Ono tolik českých překladů zase není. Z těch novějších máme v podstatě jen tři. První je překlad Otmara Vaňorného, který ale má více verzí. První je ten z roku 1921, který četl i Šalda a pak dílo zkritizoval. Jedná se o hodně archaický překlad a sám Vaňorný jej pak předělal a vydal dvě nové verze, které vyšly ve čtyřicátých letech. Jeho překlad poté upravovali nejprve Stiebitz a pak i Mertlík, nyní se přetiskuje verze z roku 1943. Já bych doporučila Vaňorného, protože je nejznělejší a nejexpresivnější. Pak máme Šrámkovy překlady, které letos vyšly v novém vydání. Šrámek rezignoval na metrickou strukturu, což naopak třeba Emily Wilson ponechává a volí pro angličtinu přirozenější jambický pentametr. Šrámek používá volný verš, čemuž vlastně rozumím, jenže v překladu se mu toho hodně ztratí. Například na začátku Odysseje se hovoří o Odysseovi jako o muži mnoha obratů, který se vrátil poté, co vyvrátil svatou Tróju. Šrámek to překládá takto: „Štvaný muž bloudí, Múzo, sinými moři, ztroskotav svatou Tróji.“ Vidíme, že ten jazyk je lehce archaický a zároveň se vyhýbá klíčovému slovu polytropos, které Emily Wilson překládá opět poněkud problematicky jako „complicated“. Jsou tam ale i krásné pasáže, kde Šrámek dokáže vyhmátnout podstatu věci.