Palestinská umělkyně Noor Abed se pohybuje na pomezí performance a filmu. Ve své tvorbě zkoumá pojmy sociální choreografie a kolektivní uskupení. V roce 2020 spoluzaložila School of Intrusions, nezávislé vzdělávací sdružení v palestinském Ramalláhu. Její nejnovější film Spící kráčíme se vyrovnává s novou realitou genocidní okupace Palestiny a pracuje s tancem i společenskými rituály obyvatelstva okupovaných území.

Palestina je neustále zobrazována jako biblická, mytická a prázdná krajina. Palestinci v tomto obrazu téměř neexistují, jako by ani nebyli plnohodnotnými lidmi. To je mytologie, která nám byla vnucena.

V rozhovoru Abed vysvětluje, že její filmy chtějí odhalovat skryté stopy neviditelných politických struktur a že se proti útlaku dá bojovat jen kolektivně. Zhruba půlhodinový snímek je součástí bienále Ve věci umění 2026 s podtitulem Nezbytná přání, které pro tranzit.cz kurátorovali Jaroslava Tomanová, Jakub Gawkowski a František Fekete. Výstava je k vidění ve Veletržním paláci NG a v pardubické GAMPA do 13. září.

Vaše filmy se pohybují na pomezí dokumentu, fikce a performativního umění. Hranice mezi nimi jsou často záměrně rozostřené, takže divák si nikdy není úplně jistý, co vlastně sleduje. Proč jste zvolila právě tento přístup a v čem podle vás spočívá jeho síla?

Zhruba před 10 lety jsem narazila na koncept sociální choreografie a od té doby mě nepřestal fascinovat. Tento pojem, který formuloval Andrew Hewitt, chápe pohyb jako něco hluboce společenského a politického. Klade zdánlivě jednoduchou otázku: proč se lidé pohybují právě tak, jak se pohybují? Jakmile se jí začnete zabývat, uvědomíte si, že ideologie jsou vepsané přímo do našich těl. Způsob, jakým se lidé pohybují v určitém prostoru, vypovídá mnoho o společenských a politických strukturách, v nichž žijí.

Právě odtud vychází performativní rovina mé tvorby. Zajímají mě vztahy mezi lidmi i neviditelné struktury, které tyto vztahy vytvářejí. Nechci realitu pouze dokumentovat, ale odhalovat neviditelné síly, které ji utvářejí.

Spojení dokumentárních a performativních prvků je pro mě zároveň pokusem překročit pouhou reprezentaci skutečnosti. Nemyslím si, že úkolem umění je jen reprodukovat realitu. Dnes potřebujeme nové filmové formy, které dokážou vytvářet nové významy a zviditelňovat to, co běžně zůstává skryté.

Takže se film stává způsobem, jak odkrývat skryté vrstvy reality?

Přesně tak. V každé společnosti existují věci, které se dominantní ideologie snaží za každou cenu učinit neviditelnými. Vnímám jako součást své role tyto skryté struktury odhalovat a ukazovat, jak souvisejí s realitou, kterou každý den prožíváme.

Nový snímek Spící kráčíme jste natáčela na Super 8, což mu dodává téměř snovou atmosféru. Jak důležitý je analogový film pro vaši tvorbu?

Je naprosto zásadní. Je to už můj čtvrtý film natočený na analogový materiál, buď na šestnáctimilimetrový film, nebo na Super 8. Analog pro mě není jen estetickou volbou, ale součástí dlouhodobého hledání vhodné filmové formy.

Analogový film proměňuje naše vnímání času i prostoru. Dodává místům materiální přítomnost a vytváří pocit bezčasí, díky němuž může obraz současně existovat v minulosti i budoucnosti.

Když jsem s analogem začala pracovat před více než 10 lety, chtěla jsem, aby fungoval téměř jako narušení historie. Chtěla jsem vytvářet obrazy, které se mohou vetřít do historické paměti, aniž by si o to musely žádat svolení.

Přitahuje mě také samotná materiální povaha filmového pásu. Je neuvěřitelně citlivý na světlo – pokud jej špatně exponujete, obraz jednoduše zmizí. Tahle křehkost vytváří zvláštní vztah ke krajině, kterou natáčím. Každý záběr pak působí jako něco vzácného.

V kultuře zaplavené nekonečně reprodukovatelnými digitálními obrazy navíc analog vyžaduje úplně jinou disciplínu. Jeden filmový kotouč vystačí jen na několik minut. Neexistují nekonečné opakované pokusy. Než stisknu spoušť kamery, musím si být naprosto jistá, proč právě tento obraz stojí za zaznamenání.

Velká část střihu tak vlastně probíhá už v mé hlavě ještě před samotným natáčením. Mnohem více času věnujeme zkoušení, rozhovorům a prostému společnému bytí. Kamera přichází na řadu až ve chvíli, kdy už mezi námi vznikla sdílená energie. Zachytí jen její fragment, zatímco mnoho z toho, co se mezi lidmi odehraje, se do výsledného filmu vůbec nedostane – a právě to je také důležité.

Zdá se, že samotné místo je jedním z hlavních protagonistů filmu. Krajina, její historie i mytologie jsou stejně důležité jako lidé před kamerou. Jak jste s těmito místy pracovala?

Film vznikal na dvou místech. Prvním je vesnice, odkud pocházím, severozápadně od Jeruzaléma, v oblasti známé jako Area C. Jde o politicky velmi komplikované území pod smíšenou izraelskou a palestinskou správou obklopené izraelskými osadami. Moje rodina tam dodnes žije.

Protože se v posledních letech možnost pohybu stále více omezovala, zvláště od začátku genocidy, rozhodla jsem se natáčet téměř výhradně z domu svých rodičů. Z jednotlivých balkonů je výhled na různé části vesnice – na hřbitov, ulice i střechy domů. Právě tyto pohledy se staly hlavními lokacemi filmu.

Dům mých rodičů se zároveň proměnil v produkční základnu. Zapojili se všichni. Maminka vařila čaj, sousedé přicházeli na návštěvu, děti z vesnice se účastnily natáčení, lidé se převlékali v různých pokojích. Přesně takhle ráda pracuji. Filmařinu neodděluji od každodenního komunitního života.

Druhým místem byl klášter Mar Saba nedaleko Betléma. Jde o klášter, do něhož ženy tradičně nesmějí vstupovat, takže jsem natáčela pouze okolní krajinu a děti správce kláštera.

Místa jsou pro mě zdrojem obrazů i poznání. Formují lidi, kteří v nich žijí, a proto na ně nikdy nepromítám předem připravenou představu. Nejprve pozoruji, co už na daném místě existuje, a nechávám samotný prostor, aby vedl film.

Ve filmu hraje důležitou roli také tanec. Před chvílí jste mluvila o pohybu jako o politickém jazyce. Co vám tanec umožňuje vyjádřit?

Tanec pro mě vždy představoval způsob, jak porozumět společnosti i odporu. Frantz Fanon říká, že pokud chcete porozumět utlačované společnosti, měli byste začít studiem jejích tanců. Právě skrze pohyb totiž tělo nachází formy osvobození, které slova často nedokážou vyjádřit.

Na svých posledních filmech spolupracuji s palestinským tanečním souborem Al Funnun. Dříve jsem pracovala s tradičními tanci a přetvářela je tak, aby rezonovaly se současností. Tento film ale volí jiný přístup.

V poslední době se zabývám takzvanými posvátnými pohyby – starobylými systémy gest, které proměňují každodenní pohyb v přesně definované geometrické formy. Začalo mě zajímat, jak do tohoto jazyka převést běžná palestinská gesta: gesta protestu, truchlení i každodenního života. Choreografie proto vyrůstá z každodenní zkušenosti, ale přeskupuje ji do nového vizuálního kódu.

Pohyb ve filmu funguje téměř jako jazyk. Je pečlivě zakódovaný, stejně jako text. Dokonce i já sama v něm při každém dalším zhlédnutí objevuji nové významy.

Zmínila jste význam komunity. Měl jsem z vašeho filmu pocit, že odpor nemůže být individuální, ale musí být kolektivní. Je tato interpretace správná?

Ani si neumím představit, že by odpor mohl být individuální. Je to způsob života. Vyrostla jsem v komunitní společnosti a odpor, rituály i ozbrojený boj jsou vždy založené na sdíleném úsilí – na společném boji proti útlaku a na vzájemné podpoře. Je to kolektivní záležitost, která vyrůstá přímo ze společnosti.

Individualismus je produktem neoliberálního kapitalismu, proti němuž stejně bojujeme. V našem případě se navíc prolíná s přímým kolonialismem, což vytváří úplně jinou situaci než na Západě. Vedeme dvojí boj.

Komunita je základem mého života, a proto je i základem mých filmů. Ty dvě věci od sebe nejde oddělit. Navíc samotná filmová tvorba je ze své podstaty kolektivní – filmy vždy vznikají společnou prací.

Noor Abed المتجاوزون (we walk in our sleep), 2026, snímek z filmu _ film still, commissioned by tranzit.cz for the Biennale Matter of Art 2026 © courtesy of the artist.png

Zmínila jste také, že váš nový film navazuje na předchozí tvorbu. Mění se vaše filmová řeč v souvislosti s tím, jak eskaluje situace v Palestině?

Filmy spojuje především jejich vztah ke krajině. Vždy říkám, že hlavní postavou mých filmů je země. Země je tím, co vede pohyb. Choreografii nevytvářím abstraktně – vždy vychází z konkrétního místa.

V novém filmu jsem se ale snažila otevřít témata, kterým jsem se dříve nevěnovala. Je to první film, který jsem natáčela po začátku genocidy. Všechny předchozí vznikly před říjnem 2023, i když postprodukce probíhala později. Poprvé po třech letech jsem znovu vzala do ruky kameru až během této nové situace.

To přineslo spoustu otázek: proč je důležité natáčet, co vlastně chci zachytit. Poprvé jsem také nejdřív napsala scénář. To je pro mě zásadní změna.

Důležitou roli ve filmu hrají dva ženské hlasy, jejichž monology se vzájemně doplňují…

Během posledního roku a půl jsem si v Palestině začala všímat, že lidé na ulicích nahlas mluví sami se sebou. Nejdřív jsem si myslela, že oslovují mě, ale pak jsem pochopila, že vedou dialog sami se sebou. Začala jsem si zapisovat věty, které jsem slýchala. Postupně mi došlo, že jde o kolektivní psychický stav společnosti.

Pak jsem si uvědomila, že totéž dělám i já. Mluvím sama se sebou mnohem častěji než dřív. Je to projev únavy a vyčerpání, které přesahují všechno, co jsem kdy zažila.

Tyto skutečné věty jsem spojila s vlastním psaním a vznikly z nich monology ve filmu. Nechtěla jsem ale natočit film o lidech, kteří mluví sami se sebou, zajímala mě samotná forma tohoto projevu jako výraz sdíleného psychického stavu.

Jak vás ovlivňuje skutečnost, že jste uprostřed krvavého konfliktu?

Když žijete v Palestině, nelze tomu uniknout. Je to doslova ve vzduchu, který dýcháte. Jeden den máte vodu, druhý den ji nemáte, protože ji Izrael uzavřel. Celý váš den se okamžitě změní. Nic se nedá plánovat, všechno je improvizace.

To přirozeně ovlivňuje způsob, jak přemýšlím, pracuji i to, co chci filmem sdělit.

Tento film je jiný také tím, že věci pojmenovává přímo. Nechci pouze klást otázky. V umění mě tento přístup nikdy příliš nezajímal. Myslím, že bychom se měli pokoušet hledat odpovědi nebo alespoň nabídnout určité nástroje či směr. Právě o to jsem se snažila – vycházet z kolektivní zkušenosti lidí kolem mě, jíž jsem sama součástí.

Když mluvíte o své roli umělkyně – změnila se nějak v souvislosti s tím, co se děje? Musela jste přehodnotit, co od umění očekáváte?

Chtěla jsem se vzdálit abstrakci a přiblížit se větší zřetelnosti. Musela jsem si znovu položit otázku, co vlastně umění dělá a jakou kulturu potřebujeme vytvářet v takové době. Jaké významy má dnes umění vytvářet.

Je to otázka, na kterou si odpovídám každý den, nejen při práci na tomto filmu.

Chci prostřednictvím umění otevírat prostor pro radikální politickou imaginaci. Protože když otevřete kolektivní představivost, otevíráte zároveň cestu k osvobození.

Nechci jen dokumentovat nebo opakovat to, co se děje. Chci nabídnout novou vizi. Otevřít prostor tomu neviditelnému, o kterém jsme mluvili předtím, a tím vytvořit novou energii pro osvobození a budoucnost.

Je to také cvičení v naslouchání. Naslouchání všem mrtvým, všem zavražděným, kteří tu zanechali svou stopu. Ta země je prostoupena krví. Má svůj vlastní život a promlouvá k vám. Naslouchám tomu, co říká, a ptám se, jak můžeme pokračovat dál.

Proto se znovu vracím k tomu, co je pro mě nejdůležitější: nabídnout lidem nástroje a otevřít prostor pro novou představivost.

Ve filmu se objevuje řada motivů připomínajících rituály. Jak souvisejí s tím, co jste říkala o politice, imaginaci a potřebě otevírat nové možnosti? Nebo jen nabízí paralelní mytologické čtení?

Kolonizace Palestiny od samého počátku stojí na určité mytologii. Sionistický projekt spolu s britskou koloniální správou a širším Západem vytvořil obraz Palestiny jako „země bez lidí“, kterou je možné předat „lidem bez země“. Celý koloniální projekt začíná mýtem.

Palestina je neustále zobrazována jako biblická, mytická a prázdná krajina. Palestinci v tomto obrazu téměř neexistují, jako by ani nebyli plnohodnotnými lidmi. To je mytologie, která nám byla vnucena.

Samotná země je samozřejmě starobylá a krásná. Pro mě je ale důležité hledat jiné způsoby, jak ji zobrazovat, aniž bychom se vzdávali vlastních rituálů a kulturních praktik lidí, kteří na této půdě skutečně žijí. Je to způsob, jak se postavit dominantnímu vyprávění, které je podle mě velmi zjednodušující a založené na falešných protikladech.

Když se pohybuji krajinou, náhodou narážím na římské ruiny, procházím zemí s nesmírně dlouhou a krvavou historií. To všechno ale přesahuje představu Palestiny jako pouhé mytické krajiny. Celý sionistický koloniální projekt je totiž založený právě na této představě. Prostřednictvím fotografií a obrazů vytvořil vlastní verzi pravdy. Proto je i naší úlohou vytvářet obrazy, které tuto představu narušují.

Nesnažím se proto vytvářet novou mytologii. Zajímají mě především rituály komunit, každodenní praktiky odporu, síly a soudržnosti, které jsou součástí naší kultury a vyrůstají přímo z této krajiny. Právě ty představují alternativu k západní koloniální mytologii.

Musí být nesmírně náročné tvořit umění v dnešní Palestině – psychicky i prakticky. Jaké bylo natáčení tohoto filmu? V čem bylo jiné než dříve?

Natáčet v Palestině bylo vždycky obtížné. Dnes je to jen ještě o něco těžší.

Ještě před genocidou se stávalo, že na plac vtrhli ozbrojení osadníci. V takových situacích je jedinou oporou komunita, improvizace a vzájemná důvěra, díky nimž lze podobné zásahy překonat.

U tohoto filmu bylo všechno ještě složitější. Omezení jsou mnohem přísnější než dřív. Jednotlivá města jsou od sebe prakticky odříznutá a cestování je často nemožné.

I proto jsem se rozhodla natáčet převážně v okolí domu svých rodičů. Z praktických důvodů jsem zvolila Super 8 místo šestnáctimilimetrového filmu. Je levnější, bezpečnější a samotné kazety s filmem jsou méně nápadné.

Každé produkční rozhodnutí je potřeba promýšlet do nejmenšího detailu. Třeba i to, kolik filmových kazet si mohu přivézt do Palestiny. Pokud jich mám víc než sedm, začnou být úřady podezřívavé. Musela jsem proto natáčet po etapách a filmový materiál opakovaně převážet přes hranice.

Celou logistiku převozu materiálu do Palestiny a zpět dnes zvládám mnohem lépe než dřív. Pak ale přichází samotné natáčení. Když je například uzavřený checkpoint, na vybranou lokaci se prostě nedostanete. Neustále musíte improvizovat, pozorně sledovat situaci a přizpůsobovat se realitě, abyste vůbec mohli film dokončit.

Jedním ze zásadních motivů filmu je podle mě truchlení. Rituální rovina filmu jako by byla spojená s mrtvými a s dialogem s těmi, kteří už nejsou mezi námi. Dá se podle vás truchlení chápat také politicky? Může se stát zdrojem politického jednání?

Nevím, jestli bych řekla, že je ten film především o truchlení. Smutek je jeho součástí, ale není jeho hlavním tématem.

Pro mě je především o rozhovoru s mrtvými, o vztahu k těm, kteří zůstávají přítomni i po smrti, a o naslouchání jim.

Ve filmu se ženy ptají: „Mluvíš někdy s mrtvými?“ Jedna odpovídá, že je sice neslyší, ale něco vidí. Druhá říká, že jde o určitý druh kódů. Je to pozvání hledat mezi těmito stopami souvislosti a otevírat skrze ně nové možnosti reality.

Text samozřejmě uznává existenci smrti, smutku i neviditelných světů kolem nás, ale zároveň nás vede dál. Nabízí cestu, jak těmito pomyslnými portály projít.

Když jsem text psala, hledala jsem odpovědi na otázky typu: Jak poznáváme krajinu prostřednictvím pohybu? Co vlastně znamená pohyb? Je to boj, kopání, běh, archivace, mapování? Obrazem, který se mi vracel, byly dvě děti běžící otevřenou krajinou.

Ve filmu zazní také věta, že krev je měřítkem. Nemyslím si proto, že jde jen o truchlení. Spíš o hledání odpovědi na otázku, co je třeba dělat dál. O budování kolektivního „my“, o posilování vzájemných vazeb a hledání společného jednání.

Truchlení je v tom přítomné, ale zároveň ho stále přehlušuje skutečnost, že lidé jsou každý den zabíjeni – v Palestině i v jižním Libanonu. Jak říkáme: krev je stále čerstvá. Proto si ani nemyslím, že jsme se jako společnost vůbec dostali ke skutečnému truchlení. Jsme stále ve fázi, která vyžaduje především činy. A právě k nim se svým filmem snažím vyzývat.

Film propojuje minulost se současností a zároveň otevírá prostor pro budoucnost a nové světy. Jste sama optimistická? Věříte, že nějaká budoucnost existuje?

Film vychází z poznání minulosti, aniž by ji idealizoval. Zároveň se snaží otevřít představivost směrem k možnému budoucímu horizontu. Taková budoucnost ale nebude zadarmo – bude vyžadovat obrovské množství práce.

Abychom mohli čerpat z minulosti nebo si představit budoucnost, musíme nejprve být plně přítomní v současnosti. Právě v ní je podle mě film ukotvený. Současnost se odráží v textu, v obrazech i třeba v graffiti na zdech, která zachycují to, co lidé prožívají právě dnes.

Přesto ve filmu zůstává prostor pro imaginaci.

Věřím v osvobozenou Palestinu. Naděje je podle mě nezbytná. Nemáme ten luxus si ji dovolit ztratit.

Cena, kterou za osvobození platíme, je strašlivě vysoká a cesta bude ještě dlouhá. Vyžádá si kolektivní úsilí lidí v Palestině, ale také lidí mimo ni – a to mnohem víc než jen symbolická gesta solidarity.

Je potřeba udělat mnohem víc. Přesto věřím v osvobození. Věřím, že jednou přijde.