Mladá žena se probouzí uprostřed podivného prostředí připomínajícího cirkus a zjišťuje, že se proměnila v animovanou postavičku žolíka. Přivítá ji skupina podobných animáků – jeden vypadá jako šachová figurka, další jako hadrová panenka a třetí má jen podobu stužky s jednoduchou škraboškou. Všichni mají hravá jména jako z dětského seriálu a stejnou identitu brzy dostane i hrdinka. Principál „úžasného digitálního cirkusu“ Caine s hlavou, která vypadá jako obří zuby, z nichž vykukují dvě oční bulvy, ji pokřtí jménem Pomni.

Postupně se ukáže, že Pomni je jedním z lidí, jejichž mysli se ocitly uvnitř virtuální reality. Caine je umělá inteligence, která je každý den baví novými virtuálními dobrodružstvími. Jakmile se jim ale zábava začne zajídat, naplno jim dojde, že cirkus je ve skutečnosti vězení a Caine tyran, který to celé řídí.

Z podobné estetiky vychází nejen Digital Circus, ale i další enormně úspěšné popkulturní, silně internetové fenomény, které fascinují dnešní děti tím, že využívají estetiku dětské popkultury a proměňují ji v noční můru.

Na první pohled by se mohlo zdát, že The Amazing Digital Circus převzal hodně prvků ze zběsilých animovaných seriálů pro dospělé, jimiž proslula například značka Adult Swim. Také je to série, která využívá styl a naivistický vizuál dětských animáků, ale je plná zneklidňujících, temných a cynických motivů. V jádru nicméně vychází z odlišného myšlenkového nastavení než série jako Robot Chicken, Rick a Morty nebo novější Veselí přátelé. Chybí jí jejich manická energie a balancování mezi euforickou infantilitou a groteskní absurditou.

S jistou porcí zjednodušení by se dalo říci, že tyto seriály pomáhaly mileniálům vyrovnat se s nesmyslností jejich každodenních životů pomocí směsi eskapismu a jízlivého nonsensu. The Amazing Digital Circus, za nímž stojí mnohem mladší tvůrci, naopak vypráví o postavách, které touží vztáhnout se k něčemu reálnému, protože se jejich život odehrává výhradně v simulaci. Není divu, že místo horečnaté destruktivní energie vládnou v seriálu pocity úzkosti, sklíčenosti a vyhoření.

Pokud bychom hledali důvod, proč se The Amazing Digital Circus stal takovým hitem mezi dnešními ranými teenagery nebo dokonce dětmi ve věku kolem 10 let, museli bychom se obrátit ještě k jednomu zdroji inspirace. Autorka seriálu, letos jedenatřicetiletá animátorka vystupující pod nickem Gooseworx, údajně oslovila dosud nepříliš známé animační studio Glitch s tím, že chce vytvořit něco ve stylu dětských televizních pořadů z přelomu milénia, které využívaly lacinou počítačovou animaci.

Na mysl se v tomhle ohledu vkrádá zejména devadesátkový ReBoot, který je považovaný za jeden z vůbec prvních plně počítačově animovaných seriálů. Příznačně se odehrává uvnitř osobního počítače a jednotlivé postavy jsou programy jako operační systém či antivirus. Ty se ve virtuálním městečku Mainframe City vyrovnávají s všemožnými změnami, jimiž do softwaru zasahuje uživatel počítače.

Vedle samotné digitální zápletky byl ReBoot typický právě i specifickou, tehdy ještě velmi nedokonalou animací počítačových 3D modelů, díky níž postavy působily mechanicky a znepokojivě neživě, jako téměř přesné, ale v něčem fatálně selhávající napodobeniny skutečných lidí, které v nás budí zcizující pocity.

Z podobné estetiky vychází nejen Digital Circus, ale i další enormně úspěšné popkulturní, silně internetové fenomény, které fascinují dnešní děti tím, že využívají estetiku dětské popkultury a proměňují ji v noční můru. Dobrými příklady jsou nezávislé videoherní série Poppy Playtime a Five Nights at Freddy’s, v nichž se hráčovy postavy vyhýbají vraždícím hračkám v opuštěné pizzerii či zavřeném zábavním parku.

Obě hry si získaly věhlas především prostřednictvím Let’s Play videí na YouTube, stejně jako Digital Circus, který byl na této platformě poprvé uvedený v roce 2023 a rychle se z něj stal virální hit. V době, kdy vyšla čtvrtá epizoda, začal být seriál paralelně uváděný i na Netflixu, dál byl ale dostupný i na YouTube. Poslední dvě epizody s pořadovými čísly 8 a 9 se ještě před publikováním na streamu dočkaly omezeného uvedení v kinech. Měly takový úspěch, že byly nasazeny do mnohem širší kino distribuce a promítaly se i u nás. Během pouhých dvou týdnů v kinech vydělal globálně více než 38 milionů dolarů.

Dalším zdrojem inspirace pro Gooseworx prý byla slavná sci-fi povídka Harlana Ellisona Nemám ústa a musím křičet. Krátký příběh, který vyšel už v roce 1967, vypráví o superpočítači, který se vzbouřil, vyhladil lidstvo a pět posledních přeživších lidských jedinců drží uvězněných ve virtuální realitě, kde je podrobuje nekonečnému mučení. Podobně vypadá i výchozí situace Digital Circusu, až na to, že umělá inteligence jménem Caine dělá všechno pro to, aby si obyvatelé jeho světa svou existenci co nejvíce užívali.

Ellison si v šedesátých letech hrál hlavně s děsivou představou mysli, která je oddělená od smrtelného těla a může tedy nekonečně trpět. Hrozivá fantazie éry, kdy počítače zabíraly kompletně prostor rozlehlých místností, má dnes méně fatální, ale pořád dost dystopický nádech. Vize existence v umělém časoprostoru vyplněném nekonečnou simulovanou zábavou je totiž lidem z bohatého Západu jednadvacátého století velmi blízká.

Digital Circus je elegantní metaforou života v éře zábavních médií a sociálních sítí. Jsme v nich neustále vtahováni do nehmotného virtuálního prostoru, v němž si máme konstruovat vlastní paralelní identity a který nám slibuje permanentní příval rozptýlení.

Postavy seriálu v jednotlivých epizodách řeší dva základní problémy. Prvním je přesycenost zábavou. Do Cainových dobrodružství není dost dobře možné se vžít, protože nejsou skutečná a vyplňují veškerý čas. Všeobjímající zábava vede k vyhoření a ke ztrátě zájmu o svět. Osoby, které se do tohoto odpojeného stavu dostanou, v seriálu zešílí, což v jejich virtuální existenci vypadá tak, že „abstrahují“, tedy ztratí svůj tvar a promění se v chaotický shluk proměnlivých forem.

Druhý problém je ještě akutnější. Je to v zásadě depersonalizace, odpojení vědomí od těla, které se mění v cizí objekt – v seriálu doslova, protože mysli hrdinů obývají tělesné schránky cartoonových postaviček. Postavy ale zároveň nemají žádné vzpomínky na to, kým byly předtím, než se ocitly v digitálním cirkusu. Jediná identita, kterou mají, je spojená s životem ve fantasmagorickém digitálním prostoru.

Jeden z klíčových protagonistů Jax, cynický muž s vizáží polidštěného králíka, dokonce říká, že obyvatelé umělé reality se postupně mění i psychicky tak, aby čím dál víc odpovídali postavičkám, jejichž podoba jim byla přisouzena. Všichni ale neustále touží po něčem reálném, ať už smyslově, nebo emočně. Namísto toho ale znovu a znovu dostávají jen nehmotné stimuly – nedokonalé NPC postavy, fikční světy, v nichž ale ve výsledku o nic doopravdy nejde, a falešné naděje, jež nakonec vedou k ještě hlubší deziluzi. Navíc jsou neprůhlední i sami pro sebe navzájem. Jeden druhého totiž vidí jen jako legrační postavičky stvořené také jako součást cirkusu. O to těžší je pro ně budovat si vzájemné citové vazby.

The Amazing Digital Circus je emočně mnohem křehčí a vypjatější než starší animáky pro dospělé. Závěrečná epizoda vlastně stvrzuje, že seriál je v jádru melodrama, kde jde především o překonávání vlastních psychických bloků a hledání harmonie se sebou samým i s ostatními.

Ne že by řada starších adult animation sérií v jádru nevyprávělo o emočně křehkých hrdinech – BoJack Horseman nebo i zmínění Rick a Morty jsou toho důkazem. Seriál od Gooseworx je ale radikální v tom, že ukazuje groteskní infantilní hřiště už jen jako nepříjemné a všeobjímající vězení, které nám odpírá naše vlastní já a nahrazuje ho vykonstruovanou identitou. Není tu žádný prostor pro euforii a není tu ani žádný „obyčejný svět“. Je tu jen nekonečný cirkus, z nějž není kam utéct, a u kterého si musíme zvyknout na to, že se stal naším domovem.

Autor je filmový publicista a tvůrce podcastu Kulešof.