Víkendová návštěva ministra Klempíře na Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici skončila neslavně. V programovém prohlášení Babišovy vlády je sice folklor zmíněn jako „páteř české národní identity“, jeho fanoušci ale nebyli na ministrovu zdravici vůbec zvědaví a politika vypískali. O moc lépe nedopadl ani jeho stranický šéf Macinka, který přijel zachránit situaci. Podle Klempíře šlo o projev „buranství, zášti a alkoholu“, zatímco Macinka rovnou prohlásil, že společnost je „nakažena morem obdivu k falešným modlám“ a že „náprava bude trvat dlouho“.

A kdo je vychcanější ten je holt bohatej / Kdo za to může — ten ta i to / Moc tady nečum ty tupá lopato / Jo jseš svobodnej ale pořád nemáš nic / Vem na to jed že takových je víc.

Oba pak ještě dodatečně na sociálních sítích mudrovali o zbytečném zpolitizování své návštěvy. Jako kdyby jejich cesta na východ Moravy měla nějaké jiné cíle než politické. Další motoristický ministr Boris Šťastný pak prohlásil, že příště už by festival neměl od ministerstva kultury dostat žádné peníze. „Zrušit dotace, nechat tržní vstupné a nechodit tam,“ připsal v diskuzi na X pod Klempířův příspěvek.

„My Motoristé jsme pevní v pravicových postojích. Tedy že má vládnout trh. To je priorita nad vším,“ prohlásil Oto Klempíř v dubnu v obsáhlém rozhovoru pro Seznam Zprávy. Když už ho Václav Dolejší dotlačil k odpovědi, ministr kultury nemohl být explicitnější. Klempíř se ochotně vysvlékl do naha a přiznal, že pod vším, co dělá, je devadesátkový klausovský neoliberalismus a jeho absolutní víra ve volný trh, který vyřeší všechno od nedostatku peněz v kultuře až po klimatickou krizi.

Trh nakonec vyřeší i festival ve Strážnici, který by se v čistě tržním prostředí přece nikdy nemohl konat. Folklor je možná páteř naší identity, ale když si na sebe nevydělá, tak má smůlu. Volná ruka trhu nedělá výjimky!

Rozkopat oltář

Klempíř od nástupu do funkce připomíná hlavního hrdinu grotesky, který klouže po banánové slupce a zakopává o vlastní nohu, ale dál sebejistě předstírá grácii a tvrdí, že má situaci pod kontrolou. Zatímco další motoristé přijali svoje role trollů a stačí jim dělat šašky, Klempíř dál hraje na noblesu a touží po uznání od lidí z kultury, mezi které roky jako člen skupiny J.A.R. patřil (nebo alespoň patřit chtěl).

Vděk ale nepřichází, protože není za co. Zatímco Macinka a Turek hrají politickou komedii a zjevně se u toho dobře baví, Klempířovo ministerské angažmá má prvky komedie nezáměrné, je šaškem proti své vůli a celé to má pachuť tragédie. Postavičce nešťastníka, který si ukousl příliš velké sousto a teď se jím chystá zadávit, se ale stejně nemůžeme přestat smát. Byť je to převážně smích skrze slzy, protože i někdo takový může škodit.

Fanoušky J.A.R. možná napadne Klempířův verš z desky Mein Kampfunk z konce devadesátých let, kde se v jedné písni zpívá: „Byl hnědojed / teď si říká král.“ Takového snaživce hodného výsměchu nyní Klempíř evokuje.

Do historie českého politického amatérismu nejspíš vstoupí jeho kejkle se zákonem o financování veřejnoprávních služeb, který mu nejspíš napsala umělá inteligence a byl tak špatný, že když nasbíral čtyři stovky připomínek, premiér Babiš ho radši shodil ze stolu.

Reforma televize a rozhlasu je přitom patrně Klempířovým vládním úkolem číslo jedna. Vyplývá z dohody, na kterou Motoristé museli přistoupit při vstupu do vlády, což ministr kultury ve zmíněném rozhovoru také bezelstně přiznal. Sám je proti tomu, aby byla veřejnoprávní média financovaná ze státního rozpočtu (stojí to i v předvolebním programu Motoristů), ale teď musí plnit vůli Babiše a Okamury, a nic se s tím nedá dělat. A aby nevypadal jako úplný blbec, dodá ještě v rozhovoru pro Seznam Zprávy, že Motoristé „chtějí rychle lidem ulevit od poplatků.“

Na konci června odevzdal Klempířův úřad novou verzi novely o financování veřejnoprávních médií a pro jistotu tentokrát připomínkové řízení stáhl na minimum. Dá se čekat, že vládní stoosmička si zákon pohodlně schválí, a z Klempíře se tak navždy stane hrobař nezávislé televize a rozhlasu, kde mimochodem několik let pracoval jako externista a pouštěl zde písničky. Tedy než na něj přišlo politické nutkání a přerodil se v politického komentátora na CNN Prima News. „Byl to pro mě takový oltář, kam se nesahá, kam se dávají svíčky a kde se modlí,“ dušuje se v rozhovoru. Rozkopat tento oltář mu ale nedělá žádné problémy.

Národní a žádná jiná

Klempíř vstupoval do politiky s puncem veřejně známé osobnosti, která se zaštiťovala tím, že má za roky aktivního působení na hudební scéně dostatek zkušeností s oborem. Motoristy nejspíš nikdo nevolil kvůli budoucímu angažmá na kultuře, ale teoreticky mohlo jeho jméno voliče přesvědčit, že prostředí kultury zná a chce mu autenticky pomáhat. Ostatně tvrdil to i v prvních rozhovorech po volbách. Ve skutečnosti se ale zdá, že Motoristé – jako správní žáci Václava Klause – neuznávají jiné hodnoty, než je urychlená destrukce státu. I o tom kdysi J.A.R. rapovali: „Z lůzy je čůza a je to moje múza.“ (Kmotr Brown)

Když Klempíř oznámil přesně před rokem záměr kandidovat do sněmovny za Motoristy a následně byl vyhozen z J.A.R., sepsal svůj politický manifest v bizarním textu Obtížné je to, čeho se neodvážíš. Dodnes visí třeba na jeho LinkedInu. Text je babišovsky rámovaný sněním o krásné budoucnosti a píše se v něm třeba: „Zdálo se mi o kultuře, která může svobodně dýchat. A kde ten, kdo skutečně tvoří, se nemusí doprošovat, brodit se lavinou nejrůznějších nařízení a obávat se státem přiděleného ,statutu umělce‘ jako známky odlišnosti. O kultuře, která je dostatečně a chytře financovaná, ve státě, který s narůstající podporou tak důležitého fenoménu, jakým je právě kultura, do budoucna počítá.“

Vedle obecného blábolení o ničem a všem se Klempíř v textu třeba podivuje nad tím, že přes bohatou podporu, kterou domácí kinematografii stát poskytuje skrze Audiovizuální fond, se v současnosti netočí žádný film o králi Přemyslu Otakarovi II., který má letos významné výročí. Jinými slovy – Klempíř nás už tehdy varoval, že je naprosto neschopný a má zcela zcestné nápady, ale moc jsme tomu nevěnovali pozornost.

U podobných hovadin anebo zmínce o folkloru v programovém prohlášení vlády si nelze nevzpomenout na slovenskou ministryni kultury Martinu Šimkovičovou, s níž se Klempíř potkal vzápětí po nástupu do funkce. Její národovecká mantra o tom, že kultura musí být „slovenská a žádná jiná“ zní jako dobrá definice její politické agendy. A Klempíř se zjevně nechal inspirovat. Národovecký sentiment a poukazování na kulturu, která má pozvedávat národní hrdost, je fráze tak dokonale bezobsažná, že se hodí i do arzenálu Babišovy hodnotově zcela vyprázdněné politiky.

V trh věříme

Šimkovičová je na slovenském ministerstvu necelé tři roky, ale subjektivně je to věčnost. Zvládla už rozvrátit většinu kulturních institucí a nasadit si do jejich vedení loajální kádry. Klempíř naštěstí za půl roku stihl odstřelit „jen“ šéfku Národní galerie, na víc si zatím netroufl. Slovenská ministryně chytře rámuje svůj boj populistickými prohlášeními o nenažraných kulturních elitách, které chtějí zůstat u koryta za každou cenu, a na část voličů to nejspíš zabírá. Klempíř si na podobně vyhrocenou hru netroufne. Trollingové kulturní války, které nominantka SNS bohužel umí hrát tak dobře, musí u nás roztáčet ministr zahraničí Macinka se svými spratkovskými výstupy.

Se stávkou ve veřejnoprávních médiích a rostoucími protesty ale bude muset Klempíř vstoupit do nové etapy svého angažmá. Ublíženost, s níž reagoval na pískot ve Strážnici, bude nejspíš odteď v jeho politickém repertoáru stálicí. Správný pravicový (trumpistický) radikál potřebuje svého nepřítele – a tím se teď stanou všichni „lepšolidi“, kteří stojí na straně nezávislých médií nebo chtějí podporovat kulturu. Co na tom, že Klempíř by mezi ně vlastně taky rád patřil.

Těžko říct, jestli Klempířovi v tomto přerodu víc pomůže zkušenost reklamkového chrta, který ochotně prodá i vlastní babičku, když je to dobře zaplacené, nebo oportunismus normalizačního donašeče Státní bezpečnosti, kterému jde hlavně o vlastní bezpečí. Řekl bych ale, že ideologický základ jeho současného politického angažmá má kořeny v devadesátkovém kapitalistickém prozření, že všechny hodnoty lze pohodlně odhodit, protože neregulovaný trh rozhoduje za vás.

Když Václav Klaus během transformace mluvil o tom, že peníze nejsou čisté ani špinavé, prostě jen jsou (a jsou tím pádem dobré), nastavil nový systém hodnot, v němž si buď vyděláte, anebo jste za lúzry. Takhle jednoduché to je. A Motoristé pochopitelně na svého „taťku“ přísahají.

Realita následujících dekád ukázala, že radikální protržní poučky jsou nesmysl a role státu je ve spoustě společenských oblastí nezastupitelná. Nicméně thatcherovský sen o neregulovaném trhu dál žije v DNA české společnosti. A když přijde pravý čas, stačí poukázat na vyžírky v kultuře a pár lidí se na to pořád nechá chytit. V co jiného než trh má ateistické Česko nakonec věřit?

Když sázka na národoveckou rétoriku ala Šimkovičová už nefunguje ani na tradicionalistické východní Moravě, víra v neomezený trh ji dobře zastupuje. Nakonec funguje i jako kontinuita s předchozími vládami, jejíž strany teď vyznávají antibabišovský sentiment, ale protržního Klempíře by klidně mohli také angažovat. 

Vychcanej je bohatej

Kdo jiný by měl být nakonec apologetem nadřazenosti trhu než rapper, který si žánr oblíbil poté, co údajně v osmdesátých letech slyšel Beastie Boys a jejich spratkovský debut Licensed to Ill. V ideologii rapových textů je jedinou skutečnou realitou ulice, v níž vítězí ti mazanější a mrštnější. Mytická rapová „ulice“ je nakonec jen metaforou volného trhu, který straní zmíněným hodnotám. Co na tom, že původně měl obraz džungle neregulovaného trhu kritické ostří, teprve pak se z rapu stala oslava těch, kteří v ní zvládnou excelovat. 

Na debutové desce J.A.R. nazvané Frtka popisují Klempíř a Michael „Vrtulník“ Viktořík střet s realitou raného kapitalismu zvláštně neurčitě: „A kdo je vychcanější ten je holt bohatej / Kdo za to může — ten ta i to / Moc tady nečum ty tupá lopato / Jo jseš svobodnej ale pořád nemáš nic / Vem na to jed že takových je víc. / Chytráci vyhráli a blbci krachli / Tak se blbě neptej kdo ti dá ty prachy.“ Přijatá rapová identita drsňáků jim velí nefňukat a nějak se s realitou poprat, i když tuší, že to nebude lehké.

J.A.R. jako pionýři rapu v Čechách na prvních deskách trochu složitě hledali, kým vlastně budou. Nejdřív toužili být sžíravými politickými komentátory po vzoru Public Enemy nebo Grandmaster Flash and The Furious Five, ale narazili na to, že jejich obzory jsou dost omezené. A tak místo tepání nešvarů doby sklouzli do tupého rasismu. V J.A.R.R.A.P. popisují „Václavák plnej smradlavejch černejch“ a dobový hit Špinavej džob je dokonce vyloženě bizarní oslavou práce příslušníků policie, kteří na ulici chrání „naše“ lidi před zdivočelými Romy: „Vosamělej chlápek / no a gypsy jdou / no a kdo tě z toho starej hroudo / vytáh ven / no, vobyčejnej policeman.“

Brzy jim naštěstí došlo, že posluchači žádnou politiku vlastně řešit nechtějí, místo rapu se J.A.R. přerodili ve funkovou mašinu a na Klempíře zbyla role šprýmaře. Na dalších deskách kapely píše hlavně krkolomné rapové jazykolamy a přesmyčky typu: „U brodu úrodu zalej a nám tam nalej / Poroste a bude velkej ten kdo je malej.“ Jejich úkolem je nejspíš už navěky evokovat slastné devadesátkové bezčasí po konci dějin.

Jakýpak vokolky

Strávil jsem nedávno jedno odpoledne čtením Klempířových sebraných spisů, jež vyšly v roce 2011 pod názvem Tali Bachtar! ve vydavatelství Druhé město. Obsahuje jeho texty pro J.A.R. i tři básnické sbírky. Nedá se říct, že bych si z dvou set stran cokoliv zapamatoval, nicméně jsem pak zbytek dne strávil samovolným vymýšlením slovních hříček a přesmyček. Klempířovy básně připomínají duhové bubliny z bublifuku, které chvíli vypadají efektně, ale rychle splasknou a nikdo si na ně už nikdy nevzpomene.

Je samozřejmě možné, že jsem zcela nepochopil génia metafor, ale každopádně jediný text, který má alespoň nějaký náznak (politického) obsahu, byl ten pro píseň Poločasy z Klempířova sólového alba Špička. Natočil ho mimochodem s Oskarem Rózsou, kontroverzním autorem nové slovenské hymny zadané Klempířovou „bestie“ Šimkovičovou.

Verše jako „Klema měl pravdu. Měl rudou svatbu. / Kdyby viděl — jak všechno se nám vrací k regulaci. / Jak snadný je bejt zlej / Rozpadaj se poločasy život s nima mává / Pojď vole sem z tebe bude dobrá dojná kráva“ si interpretuji jako Klempířův žalozpěv nad placením daní. Možná, že tady někde se rodí budoucí svazák kapitalismu, který přísahá na volnotržní kulturu.

J.A.R. vlastně nikdy nešlo v kontextu českého rapu brát moc vážně hlavně proto, že oni sami se vážně nikdy nebrali. Mají nicméně pionýrské zásluhy – jako první domácí zástupci žánru se v roce 1990 objevili na obrazovkách Československé televize. Sebevědomě nakráčeli do studia a zahráli – už jako J.A.R. – Viktoříkův singlový hit Jakýpak vokolky jdeme balit holky.

Je to skladba o klucích, kteří se vydají na lov dívek, ale předtím si musí zopakovat jejich jména. (Autorem původního textu je Jan Haubert z Visacího zámku, který byl součástí první verze kapely.) Abeceda dívčích jmen („A jako Alena, Alice a Anna, B to je Blanka, Beáta a Božena…“) recitovaná (spíše než rapovaná) Vrtulníkem a Klempířem v sobě má lehkonohý swagger sebevědomých milovníků, kteří předstírají, že jim holky leží u nohou – což je samozřejmě dnes už zavedená rapová póza mužské dominance.

V závěru se nicméně dozvíme, že „lov“ se tak úplně nevyvedl. Rappeři sedí v hospodě u stolu zase sami, a když se ještě ze zoufalství marně snaží sbalit servírku, jsou z podniku vyhozeni na ulici. Klempířovi pak nezbývá než roztrpčeně konstatovat, že „všechno je takový, jak to vždycky bylo“. Snažili se být za drsňáky, ale nakonec zůstali zase jen lúzry. Podobnou trajektorii má nakonec i Klempířovo dosavadní vládní angažmá.