Básnický obraz „kultura je naše moře“ pojal ministr Oto Klempíř zřejmě doslova, takže na žádnou dovolenou k moři už nemusí. A tak plove v místním kulturním dění. Nejprve z harcování po festivalech vytěžil hned dvě virální události – vypískání publikem ve Strážnici a následné urážení návštěvníků a záhy na MFF v Karlových Varech pokoutné vyloudění fotky s nejslavnějším moderátorem v zemi, její následné vydávání za veselé kamarádské selfie, a nakonec i vysvětlující rozhovor v show dotyčného.

Ekonomické vyhladovění kultury se nakonec vždycky špatně prodává, jak asi nakonec tušily všechny porevoluční partaje a o kultuře proto nikdy moc nemluvily. Lidé totiž kulturu chtějí. Efektivnější je proto nahradit jednu představu kultury jinou, jak to učebnicově chápou všechny útlakové režimy.

Zde jsme se dozvěděli, že se Čestmír Strakatý umí zeptat i konfrontačně (což jsme nevěděli) a taky, že Oto Klempíř vyniká mimořádnou verbální úskočností (což jsme spíše věděli). Na politického marketéra a spin doctora, jakým Oto Klempíř taky býval, to vypadá jako nic moc výsledek, ale nenechme se zmást. Zatímco média a sociální sítě zmíněné události činily virálními, za staletými zdmi Nostického paláce se pilně kutila nová vládní verze původního strategického dokumentu Státní kulturní politika na léta 2026–2030+. A podle všeho se činila především tisková mluvčí ministerstva Barbora Šťastná, mj. manželka ministra sportu Borise Šťastného a také letitá harcovnice pracovních pozic na antisystémovém politickém spektru od mluvčí SPD přes práci na kampani prezidentského kandidáta Jaroslava Bašty po Přísahu a nyní vládní Motoristy. O její kompetenci v rozsahu širokého oborového záběru kulturní politiky není známo nic.

Prázdninové okno příležitostí

Není třeba za souhrou událostí hned vidět záměr, každopádně prázdninové načasování a způsob zveřejnění materiálu Státní kulturní politika vlády České republiky 2026–2030+ nebyly posledními podivnostmi týkající se tohoto dokumentu. Nejprve je nutné zdůraznit, že původní a výrazně obsáhlejší dokument, jehož součástí je několik analytických příloh, byl výsledkem dlouhodobé spolupráce (předchozího Baxova) ministerstva kultury a kulturních organizací, dotčených profesních skupin, sdružení, odborných subjektů i zástupců regionální samosprávy. Vláda jej schválila v říjnu loňského roku a čekalo se na jeho implementační podklady, které měly být hotovy v červnu. K tomu ale nedošlo. A tady už se o nějaké Klempířově strategii, proč se nový příznačně rychlokvašený dokument objevuje nečekaně uprostřed léta a poněkud pokoutně na webu Hospodářské komory, navíc s pouhými několika málo doslova žhavými dny určenými k připomínkování, rozhodně uvažovat dá.

Na jaře letošního roku totiž ministr Oto Klempíř nachystal nový mediální zákon, jenž měl proměnit ve skutek vládními voliči dychtivě očekávaný slib zrušení koncesionářských poplatků veřejnoprávním médiím. Pod tento akt pomsty na médiích, která se ve vidění světa skandálně rozcházejí s dnes provládními YouTube kanály, konspiračními médii a zároveň si z velké části udržují vlastní pražskou středostavovskou ekonomicky neoliberální předpojatost, do sebe měl zahrnout další čertovská kopýtka. Zatímco naštvaným občanům by Klempíř doručil pocit spravedlivého zadostiučinění a každé domácnosti ušetřil měsíčně dvě stovky, Andreji Babišovi i těm, co přijdou po něm, by věnoval dárek v podobě státního média – a nyní ponechme prosím stranou, zda se především Česká televize jako státní médium preventivně nechová již delší dobu.

Plán ale nakonec nevyšel, protože k vypjatě sledovanému návrhu zákona se během měsíce sešla záplava připomínek, přičemž z 29 institucí jich 22 mělo připomínky označené jako „zásadní“. Klempířův návrh zákona o médiích veřejné služby tedy narazil ani ne na „zpovykanou kavárnu“, jako na úřední a právní realitu, přestože samotné zrušení poplatků se později sněmovnou protlačilo.

Právě podobné zpětné vazbě chtěl Klempíř u destrukce původní schválené kulturní politiky předejít. Samozřejmě už proto, že jestli měl vůbec nějakou resortní důvěru při nástupu do funkce, záhy se jí zbavil, když chtěl  za účast na demonstraci předvolávat herce na kobereček. Dnes už i pro Babiše „problémový“ ministr totiž za žádnou cenu nesměl pokazit další velký koaliční úkol – tedy osedlat si zbytečně progresivní, aktivistický, šťouravý a hlasitý kulturní sektor. A jediné, co jej napadlo, bylo mlžení, utajené přepracování i pokoutní zveřejnění s šibeniční lhůtou na připomínky svého „náhradního“ dokumentu, a především načasování celé akce do okna příležitosti okurkové sezóny.

Postup zcela v intencích ohýbače reality, jak jej soustavně performuje na mnoho způsobů: Tak tomu bylo s projektem Česká knihovna, jehož existenci zrušil, pak sebral 1,7 z původních 4,7 milionu a ve finále se na sociálních sítích ministerstva pochlubil, že „Ministerstvo kultury včera vyčlenilo 3 miliony korun na pokračování projektu Česká knihovna. Tím naplňuje závazek z počátku dubna a potvrzuje, že podpora knihoven a čtenářství zůstává jeho jasnou prioritou.“

Podobně úskočná komunikace provází i náhradní strategický dokument kulturní politiky do roku 2030. K jeho zákeřnému zjevení se lidé zatím stihli vyjádřit především prostřednictvím sociálních sítí, prostor pak téma dostalo ve veřejnoprávních médiích – rozhlase i televizi nebo nezávislém Deníku Referendum. Ministr Klempíř byl proto také rovnou obratem usvědčen ze lži, když tvrdil, že na dokumentu spolupracovaly tři organizace (Svaz českých knihkupců a nakladatelů, Asociace muzeí a galerií, Unie zaměstnavatelských svazů), které se od této skutečnosti záhy distancovaly – uskutečněné schůzky například vůbec nepovažovaly za související s před několika měsíci přijatým strategickým dokumentem. Ministerský úskok, lež nebo alternativní pravda? Vyberte si.

Dědictví aneb

Problémy s „formalitami“ jsou tu zásadní a ukazují na trik, jímž chce Oto Klempíř původní široce konsenzuální dokument vykostit způsobem, který by mu umožnil politicky vládnout nad nepohodlným sektorem. Dosavadní systém udržoval kulturu nezávislou – před komerčními tlaky ji chránil financováním z veřejných peněz, čímž ji zároveň prostředkoval jako dostupnou veřejnou službu, a před politickými tlaky ji chránil mechanismem financování určeným zákonem a odbornými komisemi. Systém nebyl neprolomitelný, ale v zásadě držel pohromadě, a to navzdory léta umenšovanému objemu financí – z politické diskuse se například pro jistotu už vytratilo kýžené, ale stále se vzdalující jedno procento HDP na kulturu. Každopádně zatímco demokratická pravice (koaliční kabinety vedené ODS) držela média i kulturu zkrátka především nízkými financemi – zatímco na MK se čile škrtalo, u veřejnoprávních médií stačilo ponechávat historickou výši koncesionářských poplatků, aktuální „trolící“ iliberální pravici už to nestačí. Potřebuje, aby média a kultura, jež patetický Klempíř označuje za „infrastrukturu ducha“, sloužila nové politické síle a zájmům.

Bohužel, zatímco právě liberální část společnosti očekává, „že tohle už vládě přece nemůže projít“, že s nějakým už konečně finálním skandálem musí jejím voličům dojít, že byli podvedeni, opak je pravdou. Na každou další nehoráznost, porušení pravidel (nejen silničních), lež či úskok tady čeká nemalé publikum. Často právem frustrovaní lidé směřují svůj hněv proti liberálnímu systému, který je i jejich děti mnohdy doslova obral o budoucnost, a mají škodolibou temnou radost, že dojde konečně taky na někoho jiného než na ně.

Jestli je ale vůbec hubená česká kultura nějakým podílníkem na stavu společnosti, tak spíše pro svoje převažující opatrnictví a konformismus. Jádro českého problému nejen leží mentálně hlouběji, ve zdejší „politice performativní tvrdosti“, jak ji popisuje Daniel Prokop. Kult makání od nevidím do nevidím, nestěžování si, akceptaci brutálních nerovností, cynické přehlížení strukturální chudoby, nenávist vůči sociálnímu systému nebo inkluzi jsme si osvojili jako antitezi paternalistického socialismu. Bohužel jsme s tím nedohnali evropský Západ, ale jen zde nechali vyrůst technologicky zaostalou nízkopříjmovou subdodavatelskou periferii, kde trh ovládají oligopoly a politiku oligarchové. Jistě, zároveň jsme součástí globalizace.

Současné iliberální politické síly, jejichž ohniska jsou nikoliv náhodou v někdejších fosilních mocnostech studené války (USA a Rusko) ale dokázaly hněv chudnoucích a stále bezmocnějších občanů přesměrovat z ekonomického a mocenského terče na kulturní. To je ona podstata „kulturních válek“ – kdy lidem méně vadí rozvrat klimatu, slábnutí demokracie i ztráta ekonomického bezpečí, ale kypí v nich hrůza z trans lidí, veganů nebo cyklopruhů. Progresivní kulturní elity a hyperkonzumní střední třída z globalizace částečně těží či dosud těžily, ale přesto jsou spíše nápadným symbolem pozdního kapitalismu a jeho krizí než příčinou. Pro člověka, který se u každého nákupu ve Zlevněnce mění v kalkulačku, bude ale „dekadentní kultura“ liberálů ideálním obětním beránkem.

Právě na tuto psychologickou dynamiku odpovídá i snaha Oty Klempíře, proto potřebuje zlikvidovat prvotní dokument státní kulturní politiky. Ekonomické vyhladovění kultury se nakonec vždycky špatně prodává, jak asi nakonec tušily všechny porevoluční partaje a o kultuře proto nikdy moc nemluvily. Lidé totiž kulturu chtějí. Efektivnější je proto nahradit jednu představu kultury jinou, jak to učebnicově chápou všechny útlakové režimy.

V čem se tedy oba koncepční texty kulturních politik liší? Například Adriana Světlíková, ředitelka organizace Nová Síť, v médiích upozornila i na obsahové rozdíly, kdy z nového materiálu mizí akcent na kulturu jako součást demokracie, kritického myšlení nebo podmínku kvality života. Popisuje, že v nové verzi absentují témata, která mají přímý dopad na kvalitu života, nebo se zde nepracuje s publikem, sociálními podmínkami a podobně.

Původní široce diskutovaná verze vnímá kulturu v kontextu vzdělávání, včetně celoživotního neformálního vzdělávání, operuje s vizí odolné společnosti, informovaností, kritickým myšlením nebo mediální gramotností. Kultura je tu chápaná prosociálně, vzdělanostně a hodnotově. Což lze vnímat i jako posun od devadesátkové postmoderní vize kultury jako individualizované kratochvíle či otázky ekonomicky podmíněného „life stylu“.

Co místo toho nabízí Klempířův dokument odrážející jeho „infrastrukturu ducha“? Rovnou lze říci, že ve světle patetických ministerských obratů se spisek jeví téměř absurdním. Na třiceti stránkách variuje slovesné řady rozvíjet – podporovat – usilovat – rozvíjet podporu či podporovat rozvoj apod. Celé odstavce se tu s nepatrnými změnami opakují dokola, naprostá vágnost sdělení typu, že „stát podpoří obnovu kulturního dědictví“, bez jakéhokoliv konkrétního závazku jen shrnují elementární důvody existence ministerstva.

Přesto lze s určitou snahou z dokumentu vyčíst tři pilíře toho našeho klempířovského moře – a ta metonymie s mořem jako turistickým lákadlem není nakonec od věci. Text se drží jako klíště představy, že kultura je dědictví a identita. Identita tedy chraňpámbu není něco, co se teprve hledá, prověřuje a krystalizuje, identita je prostě něco jako zděděná cihelna nebo truhla plná myší. A tato identita zároveň tvoří byznys plán – s dědictvím, to je to, co bylo – památky (netěšte se ale, že se tu bude konečně chránit brutalismus nebo postmoderna). A památky, to je turismus, naše prezentace navenek, to, co prodáme někam ven do bohaté ciziny. „Hmotné i nehmotné kulturní dědictví je zároveň důležitou součástí vzdělávání, rozvoje regionů, cestovního ruchu i dobrého jména České republiky v zahraničí.“ Odstaveček, který zní jako nic proti ničemu, o tom, že by tu měla být kultura primárně pro českou veřejnost, se ale úplně neuvažuje.

Kromě turismu a reprezentačních funkcí kultury zní přesto nejstrašidelněji část týkající se budoucnosti, kde už zcela vypadává cokoliv o společnosti a zůstávají hlavně slova jako efektivita, technologie, ekonomický přínos. „Posilování ekonomických přínosů kultury, audiovize, kulturního cestovního ruchu a mezinárodní prezentace České republiky“, deklaruje dokument stále dokolečka v několika obměnách.

Jak by to mohlo dále v praxi vypadat, napovídá i grafické zpracování dokumentu Markem Draganovským. Ten dokonce jako by Klempíře citoval už na svém webu: „Dobrý den! Jsem digitální a produktový designér zaměřený na výkon.“ Jak ten výkon vypadal, už se ale nikdo na ministerstvu neptal, a Klempířovo kladivo na kulturu tak ilustrují AI obrázky v národních barvách a stylizaci odvozené ze socialistického realismu padesátých let, tedy příznačná sorela se svým sošným dělnictvem a rolnictvem odhodlaných výrazů.

Ostatně jako AI zní trochu celý dokument nebo ministr Klempíř se svými „glitchovými“ výroky typu „v ohni Jana Palacha se hřejeme dodneška“, který většinu lidí sice popudil tím, že jej řekl udavač, osobně mi přišla absurdní spíš představa, že se současná společnost vyhřívá v plamenech tragické oběti, která až příliš nápadně vystupuje z dobového podvolení se normalizačnímu řádu.

Lokální verze legračního AI fašismu

Ptydepe dokumentu je přesto vágní a sorela asi nakonec přece jen nebude tím, co by mělo umění jakkoli pravicové oligarchie lidem nabízet. Pro konkrétnější představu se lze zaposlouchat do Klempířových rozhovorů pro některé ze spřátelených médií, kam se proponenti současné vlády chodí vypovídat a která je do jisté míry zrodila.

Totiž zatímco politici jako „plyšák“ Okamura nebo „medúza“ Juchelka byli jako „osobnosti“ vyrobeni nespolehlivou a víceméně náhodně v tomto směru sloužící Českou televizí, Klempíř už se jako celebrita cíleně politicky dovysoustružil na CNN Prima News. Politickým produktem alternativních médií jsou nakonec celí Motoristé sobě – viz podcast Po žních k Turkovi nebo proslulé rozhovory v XTV Lubomíra Xavera Veselého.

Zapátráme-li v Klempířových vyjádřeních ke kultuře a médiím, můžeme si všimnout symptomatické proměny vztahu obojího k politice. V ministrově podání totiž téma vždy bezostyšně ovládne Klempířovo slovo „prolevňuje“. V rozhovoru s Markem Stonišem z vládě fandícímu Deníku.TO se někdejší šoumen vyznává: „Celý život pracuji s obrazem, hudbou a médii. A za tu dobu se výroba změnila k nepoznání. Co dřív znamenalo auto plné techniky, velký štáb a dlouhé hodiny ve střižně, dnes často zvládne menší tým s batohem a notebookem. Rychleji. Jednodušeji. Levněji. Při debatě o jejím financování slyšíme hlavně to, kolik peněz potřebuje. Mnohem méně už, kde může fungovat lépe… Kvalita veřejné služby se nepozná jenom podle velikosti rozpočtu. Pozná se podle toho, co za něj lidem nabídne.“

Efektivitu svého média si pochvaluje Xaver Veselý Zdislavě Pokorné z Deníku N v investigativní sérii Tykačův svět, jindy si s mocí a miliardářskými penězi prorostlými médii notuje Nora Fridrichová, evidentně další naivní vyznavačka AI, která by rovnou zrušila grafické oddělení.

Trend má hlubokou historii a ve spojitosti s obloukem vývoje „postideologický hyperkonzum a nenáročná zábava – fašizace politiky“ jej můžeme vystopovat do devadesátých let, kdy si italský premiér Silvio Berlusconi koupil „televizi“, tedy celou společnost Mediaset. Právě v tomto funkčním soukolí politika-média se nepochybně vzhlédl kdysi i Babiš, který takový svazek napodobil s Mafrou.

Klasické médium tu ale naráží na zákon o střetu zájmů – „naštěstí“ tu pro změnu doslova vrata příležitostí otevírá digitální sféra, kde se hranice mezi „tradičním“ a profesionálním médiem s oborovými standardy, alternativním médiem, YouTube kanálem nebo jen účty na sociálních sítích účinně stírají, a hlavně se tu obrací naruby celý systém, v němž hlídací pes „Žurina“ střežil demokracii, tedy politiky.

Alternativní média si jako vlivové agregáty vlastní osobnosti vyrábějí a pěstují. Na druhé straně čeká divák, jehož předporozumění je zpracováno algoritmy sociálních sítí. Navíc jeho mediální chování lze popsat jako „diktát konformity“, kdy ochotně vstupuje do komnat ozvěn názorů a politických proklamací, které chce slyšet. Že je pak někdo po volbách nedoručí? To už není ničí problém. Nakonec lidé volí proti svým zájmům rozhodně déle, než mají facebookové účty.

Kdo jiný by tomuto symbiotickému systému měl umetat cestičku než ministr kultury vlády, jejíž existence je tak těsně podmíněna médii, alternativními médii a dezinformacemi, a především hněvem přehlížených?

Argument zlevňování a zefektivňování či ekonomizace kultury nebo mediálního obsahu je navíc v zemi „politiky performativní tvrdosti“ velmi srozumitelný. Podíváme-li se na Slovensko a kauzu Šiškáči, kdy se masivně zadotovala plagiátorská dětská knížka vyrobená s pomocí AI, ukazuje se, že přeslazená maršmelounovská estetika se lidem nejen líbí, ale poskytuje fantastický prostor pro establishmentu spřátelené laické tvůrce, tedy korupci. Nakonec co čekat, když jediným kritériem státní kulturní politiky zůstane „efektivita“?

Podíváme-li se ještě dál, do Spojených států, které stále udávají trend a lze v jejich případě mluvit i o digitálním feudalismu ve smyslu propojení vlády a technologického byznysu, nic povzbudivého nás nečeká. Je to právě Donald Trump, který svůj mediální obraz dávno osvobodil od reality, když se prezentuje jako král, papež nebo původně sarkastickým videem resortu Gaza. A právě voliči antisystémové a liberály trolící pravice jsou nadšenými konzumenty posměšných, AI generovaných videí, jejichž působivost a zábavnost je intenzivnější než touha po nějakém složitém hledání pravdy.

Zároveň nejsou to jen naivní důchodci, tedy obvyklí podezřelí, co věří všemu, co vidí, ale i generace Z, která je pro změnu vyrostlá v prostředí, kde ochotně hodiny konzumuje sebebanálnější obsah, je-li na míru. Původní infotainment Berlusconiho televizní zábavy se tak s pomocí AI nástrojů od jazykových modelů přes generátory obrázků po deepfaky nebo Muskův agresivní Grok otevírá jako brutální past na konec demokracie. Pokud by něco zároveň dokonale naplňovalo Klempířovu představu efektivní prolevněné audiovize, mohla by to být třeba Odyssea vygenerovaná kompletně právě Grokem. V literatuře jsme přitom ve zneužití AI či nahrazením lidského obsahu generovaným, ještě dál, AI literární díla už získávají ceny.

Ota Klempíř a jeho funkové nitro má o skutečných technologických hrozbách nulovou představu. Zároveň nevnímá kulturu jako specifickou hlubší lidskou komunikaci, k níž je zapotřebí umělců i publika, ale jako výrobu co nejlevnějšího produktu, jenž má recipienta hlavně zahltit a usmýkat banalitou. Uvažuje jako člověk formovaný tradičním českým ušmudlaným prospěchářstvím. Se svými drmolivými videy poslouží čemukoliv, o čem je přesvědčený, že je v konjunktuře: národovectví, oligarchizace, hebká i agresivně zesměšňující AI videa nebo servilní hodinové klábosení v alternativní a velmi efektivní televizi. A ještě u toho provede kulturní výprodej.

Kolika lidem to ale nakonec bude vadit? Kulturní a kreativní federace se ministrovu pofidernímu dokumentu postavila na odpor. Chtělo by to ale masivnější akci, třeba jako když proti filmovým studiím, podobně pošilhávajícím po AI, stávkovali hollywoodští scenáristé. Klempířův dokument se možná tváří technokraticky, ve spojení s AI a digitálními technologiemi mu ale nic nebude bránit postupně účtovat s lidskou kulturou i otravnými médii ve jménu korporátního zefektivnění. Nakonec bude nejvíce záležet, jestli překročíme vlastní stín pragmaticky se tvářící „performativní tvrdosti“, nebo se jako obvykle každý rozeběhne za posledním, ještě o něco menším, ale pořád přece jen drobkem.