„Za brutální vraždu ženy v Mírově dostal muž výjimečný trest. Šlo o druhý takový čin“, „Partnerská tragédie v Brně: Muž zabil přítelkyni a pak se oběsil“, „Slepice bez hlavy, mozek ženy v potoce. Šokující vražda vesnici stále děsí“, „Vražda mladé ženy z Orlickoústecka u soudu: Manžel v slzách tvrdí, že je nevinný“ – to jsou titulky zpráv, které mi podstrčí vyhledávač, když zadám „vražda ženy“. Jde o případy čerstvé, takové, co už jsou u soudu, ale i o několik let starou vraždu, která se pro svou spektakulárnost stala noční můrou obce na Karlovarsku i vyšetřovatelů. Bez pomoci googlu si zároveň vybavuji další případy. Zřeba vraždu z konce loňského roku, kdy v Mostecké ulici v Brně psychicky labilní žárlivý muž ubodal svou přítelkyni, matku šestileté holčičky. Ulice v brněnských Husovicích patří mezi spíše zanedbané brněnské ulice, kde žijí převážně chudší lidé. O asi tři kilometry dále, v sousedních Obřanech, v ulici o poznání blahobytnější, stojí řadový rodinný dům, kde v roce 2011 jiný žárlivý a psychicky labilní muž ubodal svou manželku a matku tří dětí včetně jednoho společného. Šlo o Borise Ingra, který zavraždil svou léta týranou partnerku Simonu Monyovou, jednu z nejúspěšnějších spisovatelek konce devadesátých a nultých let.

Seriál zachycuje reálnou zkušenost Simony Monyové. Ta se s předsudečností vůči ženské tvorbě vypořádávala od začátku své kariéry.

Její příběh, fatálně poznamenaný partnerským násilím, lze nyní zhlédnout v minisérii Monyová na platformě Oneplay. Seriál v režii Zuzany Kirchnerové a se skvělým scénářem týmu Barbora Námerová (mj. Světlonoc), Ivana Sujová a Jakub Haubert (série TBH) psychologicky přesvědčivě ukazuje nejen genezi násilí ve vztahu, ale nepřímo zobrazuje i situace, které k němu nenápadně přispívají a které definuje to, jak jako společnost vnímáme ženy, co od nich očekáváme nebo jak jim důvěřujeme a zda je bereme vážně.

Série nás vrací do spisovatelčina mládí, v němž potkáváme průbojnou holku (v první epizodě ji hraje Kateřina Elizabeth McIntosh, poté Tereza Ramba), která se dá dohromady s poněkud pasivním „hodným klukem“ (Kryštof Hádek). Vezmou se a mají spolu dvě děti, přičemž manželství rychle upadne do rutiny. Když svou nespokojenost Simona projeví, manžel na ni vyjede, že jí „přece udělal dvě děti“… Jenže Simona se nevzdává a úspory ze skromného byznysu s ručně pletenými svetry investuje do snu stát se spisovatelkou. Zděšený otec (Václav Kopta) ji zpraží hláškou o tom, že si teď bude „hrát na spisovatelku“. Do toho se neustále zjevuje matka (Klára Melíšková), aby jí připomněla její nedostatky. K dospělé ženě se s podobně blahosklonným paternalismem chová i nakladatel (Michal Isteník), který její psaní tlačí do kategorie „červené knihovny“ a nakonec jí na obálku nechá vytisknout slogan „Viewegh v sukních“, kdy jméno bestseleristy je větším písmem než autorčino. Seriál nejen v tomto zachycuje reálnou zkušenost Simony Monyové. Ta se s předsudečností vůči ženské tvorbě vypořádávala od začátku své kariéry.

„Nakladatelé mě odmítali, že prý taková kniha není čtenářsky zajímavá a abych se zaměřila na to, co se bude dobře prodávat. Tím mě nasměrovali k ženskému románu. Napsala jsem tedy takovou parodii na červenou knihovnu, která ovšem nakonec vyšla v pozměněné formě, a to, že byla míněna jako parodie, už na ní tolik znát nebylo,“ svěřila se autorka v rozhovoru pro časopis Host v roce 2008. Podobně zde reflektovala obálky svých knih: „Obálky mých prvních knížek přímo volaly po zařazení do brakové literatury, byly kýčovité, rvaly oči svou barevností, což mě trápilo a upřímně jsem se za ně trochu styděla.“ Monyová se jako tehdy už úspěšná autorka také vyznává z toho, že je jí jasné, že žádnou literární cenu nedostane, přestože trvá na tom, že její romány jsou psychologicky propracované.

Jak souvisí jedovaté poznámky rodičů s tím, že se Monyová stala „pouhou“ ženskou autorkou? Hluboce. Vždy jde totiž o zpochybnění ženské zkušenosti, identity, touhy, pocitů. O kontrolu ženského projevu, temperamentu, názorů. Stejně jako je společnost posedlá submisivními atraktivními mladými ženami, děsí se těch, které tuto kategorii překračují a nebojí se o tom mluvit – nebo psát. Rodiče tak vychovávají holčičky k submisivitě a ženy jsou pak mnohdy celoživotními mistry v sebekritice, zpochybňování vlastních pocitů a neschopnosti domáhat se svých práv.

Tento společenský mindset se projevuje v domácím násilí i literatuře. Vždy jde o zpochybnění ženského hlasu. Na jedné straně i seriálová Simona je několikrát obviněna ze špatného výběru partnera, zatímco muži jsou vždy automaticky z každé situace vyviněni. Kdo pracuje s obětmi domácího násilí, dobře zná tento mechanismus, kdy je týraná žena schopná sama sebe obvinit z toho, že byla napadena. Nakonec „výběr partnera“ je mantra, která přenáší veškerou odpovědnost i na samoživitelky – z nichž mnohé unikly právě z násilných vztahů.

A na druhé straně tu máme literárně-estetická kritéria, která pro změnu autorky vylučují z hájemství vysoké či hodnotné literatury. Muži dominující v literární kritice se tak shodli, že hravá, nezávazná a fantaskní postmoderna má vyšší hodnotu než realistický hlas ženské zkušenosti. „Nijak zajímavě ale nepůsobily – takové standardní čtivo,“ hodnotil její romány Petr A. Bílek, vyznavač postmoderny, a dodává „Nebýt toho tragického osudu, je její dílo už pozapomenuté.“ Zároveň existuje jisté kolektivní pomýlení v tom, co jsou charakteristiky ženské literatury. Pokud kdysi edice jako Večery pod lampou přinášely romantizaci tradičních vztahů, literatura psaná ženami o „ženských“ tématech (tj. mezilidských, vztahových, rodičovských) se během poválečných dekád radikálně změnila. Starobylá nálepka se přesto dodnes lepí i na texty s výrazným emancipačním potenciálem – i na ty ironické, komentující společenské poměry. Mužům – obecněji patriarchátu, strukturám, v nichž žijeme – totiž vyhovuje, když se o něčem prostě nemluví. A je jedno, jestli o tom píšete román, nebo jdete na policii.

Když padla zmínka o tradičních vztazích, je nutno ještě zmínit postavu násilníka ve skvělém podání Igora Ozoroviče, který se proměňuje z prince na bílém koni (respektive v drahém autě) v labilního žárlivce. Manický romantik v souladu s kulturně podmíněnou představou o romantické lásce, jež je často spíše toxickou manipulací, si postupně Simonu omotá kolem prstu. A tak se hrdinka vdává podruhé. Ani druhý manžel ale nedokáže naplnit svou tradiční roli suverénního živitele rodiny. Simona jej navíc zastiňuje tvůrčími úspěchy i lehkostí, s níž se pohybuje ve společnosti dalších úspěšných lidí (mužů). I mužům patriarchát zkrátka škodí – nesplní-li očekávání, snadno propadají frustraci, návykovým látkám, výbuchům násilí a misogynním bludům. Že je v takové situaci žena cílem útoku, není samozřejmě nijak překvapivé.

Petr A. Bílek použil v souvislosti s Monyovou spojení „tragický osud“. Takový osud ale není zdaleka tak výjimečný, jak by se mohlo zdát, dokonce ani není tak nezvratný, jak by slovo „osud“ mohlo sugerovat. Jak uvádí organizace Rosa, podle reprezentativního výzkumu provedeného Sociologickým ústavem Akademie věd ČR a Filozofickou fakultou UK v roce 2003 zažije některou z forem domácího násilí 38 procent žen. Za těch více než dvacet let se stěží něco změnilo k lepšímu – s výjimkou zákona z roku 2006 o vykázání násilníka z domácnosti. Jeho vliv je ale dočasný a jakkoliv může odvrátit akutní ohrožení ženy na životě, dlouhodobě situaci příliš neřeší. Zásadní změnu mohla přinést Istanbulská úmluva, která tlačí na státy, aby příslušnou legislativu rozšířily o infrastrukturu, která bude působit preventivně a dlouhodobě. Tedy o síť poradenských pracovišť, vzdělávacích projektů, linek důvěry nebo azylových domů, aby lidé ohrožené násilím mohli najít bezpečné útočiště a pomoc. Protože jde z 95 procent o ženy, hovoří úmluva o „genderově podmíněném násilí“.

První ani druhá Babišova vláda ratifikaci neprojednala. Totéž vláda Petra Fialy. Jediným, kdo k přijetí dokumentu politiky vyzval, byl prezident Petr Pavel. Vrcholem dezinformační mlhoviny, kterou kolem Istanbulské úmluvy vytvářely snad všechny myslitelné konzervativní subjekty v Česku, bylo projednávání v Senátu. Neschopnost přečíst nedlouhý text se tu snoubila s bezelstností, s níž vesměs postarší pánové dali volný průchod svým niterným psychosexuálním obavám a úzkostem. V Senátu i médiích se tehdy šermovalo desítkami genderů, rozpadem tradiční rodiny, kradením dětí nebo pedofily ve školkách.

Současná situace je ještě horší. Třetí Babišova vláda má reakčně konzervativní program, a tak brzy došlo i na ukončení trapně prodlužovaného „ne-přijímání“ Istanbulské úmluvy. Ve výsledku máme vládu, která agilně ořezává genderovou rovnost (jakkoli hlavním premiérovým našeptávačem je žena, orbánistka Tünde Bartha) a přímo se tak podílí na prohlubování společenské nerovnosti a násilí. A nejde jen o samotnou Úmluvu, patří sem i destruktivní kroky vůči neziskovému sektoru. Zůstaneme-li u násilí na ženách, rozpočtové úsporné argumenty dopadají přesně tam, kam mají – tedy podle představ současné babišovské oligarchie. Už nyní hlásí problémy některé z linek pomoci, například Cesta z krize. Strukturální společenské problémy, s nimiž násilí na ženách často úzce souvisí, prohlubuje i další vládní agenda destruující občanskou společnost, útoky na expertní kruhy a obecně nahrazování odborníků demagogickými influencery, všelijakými politickými fanoušky prakticky bez vzdělání nebo různými figurami z oligarchického prostředí. Iliberální demokracie, která nám tu začala vzkvétat, má samozřejmě také vypjatý vztah ke kultuře, jež by podle ní měla být propagandisticky užitečná.

Právě v takové politické konstelaci a tlacích se paradoxně ukazuje, jak je nebezpečná představa umění bez ideologie. Umění má vždycky nějakou ideologii či hodnotové nastavení, vždycky nějak interpretuje to, co žijeme. Dělá to i postmoderna, odvracející hlavu od banálního světa ke komplikovaným intelektuálním hrám. Dělá to nejprimitivnější politické umění, které plní jednoduchá zadání moci a kterému říkáme propaganda. Dělá to ale i umění angažované – nikoliv ve smyslu propagandy, s níž se z důvodu normalizačního zmatení jazyka zaměňuje, ale odvahou formulovat témata, která jsou pro mnohé nepříjemná.

Takovým tématem je nepochybně násilí na ženách a potažmo symbolické zacházení se spisovatelkami. Ani před druhou částí problému, jistě poněkud intelektuální, autorský team seriálu Monyová nekapitulovat a dokázal zachytit jev, jenž má hluboké kořeny v nejnevinnějších projevech naší kultury – jako může být třeba památníčky šířená představa, že není lásky bez trápení jako růže bez trní. Mnoho divaček se v seriálových situacích i v návazném dokumentu Láska nebolí poznalo, což znásobilo využití linek pomoci.

Seriál Monyová ve výpravě či vizuálním provedení – jistě i z ekonomických důvodů – nedosahuje kvality VOD produkce nejbohatších platforem, jako je HBO nebo Netflix. Zároveň se ale nezalekl tématu, jež je pro značnou část více či méně latentně misogynní společnosti příslovečnou osinou, a zpracoval je velmi komplexně. Sluší se podotknout, že se svolením všech skutečných osob, jež jsou identifikovatelné v jednotlivých postavách (vyjma vraha), a že tedy možná musely spolknout hořkou pilulku ne vždy lichotivého zobrazení. I jim tedy patří respekt.

Stejně jako spisovatelské dílo Simony Monyové i seriál ukazuje, že možná ne úplně formálně objevné, nicméně stále psychologicky přesvědčivé uchopení komplikovaného tématu může mít nakonec větší demokratizační nebo kultivující společenský potenciál než vysoké, artistní umění. Tvůrkyně a tvůrce je třeba ocenit už za všechny ženy, které inspirovali k tomu, aby se obracely pro pomoc, a tím jim možná zachránili život. Takových počinů teď bude v umění nejvíce potřeba – řekněme v umění pro iliberální léta pod psa.