Lingvista Danny Bate napsal knihu o tom, jak se vyvíjela naše abeceda. Britský Economist ji zařadil mezi nejlepší knihy loňského roku.

„Když pátrám po původu slov a po tom, jak vypadala společnost, když vznikala, cítím se trochu jako archeolog,“ říká vědec, který se s manželkou usadil v Praze, a začal se proto učit česky.

Historie podle Batea ukazuje, že člověk je přirozeně vícejazyčný. S různými jazyky dokážeme docela snadno žonglovat, jen jsme tomu odvykli. Z velké části za to může univerzální používání angličtiny či automatické překladače.

V rozhovoru se mimo jiné dočtete:

• zda je němčina přísný jazyk a francouzština romantická;
• proč nacionalisté často zneužívají jazyk k propagandě;
• co si myslí britský lingvista o přechylování;
• zda by nám nestačil jeden jazyk, kterým bychom se domluvili všichni;
• proč se lidé rádi přou o to, který jazyk je nejtěžší;
• že nám Římané zanechali příliš málo písmen a jak vzniklo písmeno G.

Ovlivňuje jazyk povahu a kulturu národů? O němčině se například říká, že zní přísně, francouzština je zase považována za romantickou. Jsou to jen stereotypy, nebo je na tom i kousek lingvistické pravdy?

To je hodně komplikované, jelikož jazyk a společnost jsou do sebe intenzivně zapletené a vzájemně se ovlivňují. Z takto propleteného klubka nedokážete vytáhnout jeden konkrétní jazykový prvek a říct, že odráží povahu nějakého národa. V zásadě si myslím, že samotný jazyk je úplně neutrální. Přesvědčení, preference, názory či politiku do něj vkládáme my sami – a následně je z něj čerpáme zpátky.

Několik studií naznačuje, že při používání cizích jazyků se z nás stává trochu jiná osobnost, než když mluvíme mateřštinou. Cítíte to tak, když mluvíte česky?

Když mluvíte nějakým jazykem, vždycky tak trochu odrážíte lidi, od kterých jste si ho osvojili. Mě česky naučili lidé, kteří příliš nechodí kolem horké kaše. Proto mám pocit, že když používám češtinu, jsem trochu sebevědomější, přímočařejší a upřímnější člověk. Ale teď když s vámi mluvím anglicky, jsem trochu rozvláčný a možná až bolestně zdvořilý, protože takhle jsem si angličtinu osvojil od svých rodičů a od Britů obecně.

Takže bych řekl, že jazyk jako takový vaši osobnost nemění. Dělají to spíše noví lidé a společnost, která ho používá.

Jazyk bývá často zneužíván k nacionalistické propagandě. Irituje vás to jako jazykovědce?

Jako jazykovědec si myslím, že všechno stojí za prozkoumání. Jako člověka mě ale samozřejmě zneužívání jazyka k politickým účelům dost štve. Je to taktika stará jako lidstvo samo, nicméně v Evropě nabrala na síle pravděpodobně někdy v 18. a 19. století. Tehdy jsme přecházeli od systému monarchií k jednotlivým národním státům a velká část budování národní identity stavěla právě na jazyku. Rozumím tomu, protože jeden společný jazyk vám výrazně usnadní každodenní život v nové a nezávislé zemi.

Zároveň to ale strašně ničí jazykovou rozmanitost. Kodifikací jazyka totiž říkáme, že správná je pouze jedna forma jazyka, zatímco všechny ostatní jsou nesprávné. Už od školy se od vás očekává, že budete mluvit tím jediným správným způsobem, jinak vám hrozí posměch.

Ne vždy to tak ale bylo. Kdybyste se vrátili například do středověku a zeptali se, zda existuje jeden správný způsob, jak mluvit česky, lidé by vaší otázce ani nerozuměli. Protože v jejich vesnici se mluvilo trochu jinak než v nedalekém městě a všichni to považovali za naprosto normální.

Ani velké a úspěšné státy neměly svůj kodifikovaný jazyk?

Myšlenka spisovných jazyků se zdá být věčná, ale není tomu tak. I v úspěšných říších s jedním dominantním jazykem existovala jazyková variabilita. Například Římanům nevadilo, když v latině naráželi na drobné rozdíly. Latina se totiž prosazovala skrze