Moran v rozhovoru mluví také o tom, že ve střední a východní Evropě cítí zvláštní teplo domova.

„Asi největší důvod, proč k vám mám tak blízko, spočívá v historickém vztahu jednotlivce ke státu. Ten byl v Irsku dost podobný, i když u vás za to mohl Sovětský svaz a u nás církev,“ přibližuje komik.

V rozhovoru s Dylanem Moranem se mimo jiné dočtete:

• proč autokraté většinou nemívají smysl pro humor;
• proč je smrt děsivá a vtipná zároveň;
• zda i jeho dokážou některé vtipy pohoršit;
• jestli své vtipy přizpůsobuje aktuální situaci v zemi, v níž zrovna vystupuje;
• jaké komiky nahradí umělá inteligence;
• zda by si dokázal představit klidnou práci knihkupce.

Vaše nová show nese název Looking for Trouble (Hledání problémů). Nakolik musíme v současném světě problémy skutečně vyhledávat?

Nejste první, kdo se mě na to ptá. Souhlasím, že abyste nějaké problémy našli, nemusíte ani vytáhnout paty z domu. Dokonce si nejsem jistý, zda vůbec musíte otevřít oči. Na současnou dobu se hodí staré čínské přísloví: „Nechť žiješ v zajímavých časech.“ Je to úderná, suchá a odosobněná fráze, při níž tak trochu slyšíte hlas člověka, který ty zajímavé časy už prožil a teď zažívá to, čemu mladí lidé říkají nuda v dobách míru.

Někdy totiž zapomínáme, že jako lidstvo jsme neustále na cestě. Je to sice strašné klišé, ale má v sobě i doslovný aspekt, protože geograficky i mentálně se pořád někam posouváme. A v tuto chvíli je ten pohyb obrovský, zejména v reakci na vývoj umělé inteligence. Myslím, že to cítíme všichni a je nám jasné, že časy nudy, na kterou jsme byli zvyklí, jsou dávno pryč.

Při hledání odpovědí na otázky, jak bychom měli dál žít, co vlastně budeme dělat a jak se se změnami co nejlépe vyrovnat, jsme zatím dost zmatení. Myslím, že klíčovým motivem posledních let je, že nikdo vlastně neví, co se děje, ale všichni cítíme, že je toho na nás zkrátka moc. Moc informací na zpracování, moc věcí k pochopení, moc změn k přizpůsobení se a obecně moc překážek při hledání spokojeného života.

Z historického pohledu se tak podle mě nacházíme ve fázi, kdy otevíráme Pandořinu skříňku. Protože s novými technologiemi přichází úplně nová svoboda a možnosti, ale také spousta problémů, které ani není potřeba hledat. Najdou si nás samy.

O existenciální úzkosti běžného člověka vtipkujete více než třicet let. Jak se za tu dobu změnily věci, kterých se bojíme?

Rozdíl mezi dneškem a začátkem 21. století je v tom, že kdysi jsme o strachu z budoucnosti jen mluvili, zatímco dnes máme pocit, že ji doopravdy žijeme. V posledních letech například neustále slýcháme, jak umělá inteligence všechno změní a od základu překope pracovní trh.

Zatím mám ale pocit, že ho nejvýrazněji ovlivnila tím, že vytvořila spoustu pracovních míst pro lidi po celém světě, kteří jen dokola opakují, že AI přichází a váš život je v háji.

V září jste vystupoval v Bratislavě, v říjnu vás zase čeká vystoupení v Praze. V několika rozhovorech jste řekl, že k východoevropským zemím cítíte určitou spřízněnost. Je to tím, že ani my nemáme pověst nejoptimističtějších lidí, kteří by svou veselostí nakazili celou místnost?

Stereotyp, který Východoevropany vykresluje jako zamračené či utrápené lidi, vnímám zejména jako pozůstatek americké propagandy z období studené války. V Irsku je americký vliv stále velmi silný, protože jsme takový osamocený ostrov v zadní lavici Evropy, který USA využívají jako základnu pro styk s kontinentem. Američané si o nás myslí, že jsme roztomilí, a američtí prezidenti musí být k Irsku milí, protože mají doma obrovskou irsko-americkou voličskou základnu.

Takže tento stereotyp vnímám, ale když jsem začal cestovat do zemí střední a východní Evropy, vůbec se mi nepotvrdil.

Nemáte ale pocit, že když vystupujete řekněme v Praze, černý humor nebo sebeironie rezonují jinak než například ve Spojených státech?

Kulturní kontext nepochybně hraje roli. Například ve východní Evropě je obrovská tradice samizdatů a obecně kultury, která musela fungovat v ilegalitě a vzdorovat státu. Včetně vtipů. Takže asi největší důvod, proč k vám mám tak blízko, spočívá ve vztahu jednotlivce ke státu. Ten byl v Irsku dost podobný, i když u vás za to mohl Sovětský svaz a u nás církev. Ještě pro generaci mých rodičů byly církev a stát jedna entita. Je vlastně dost děsivé, že nás v relativně nedávné historii formovaly takhle extrémní podmínky a světonázory.

I v Irsku jsme měli samizdatovou kulturu, protože v šedesátých letech byly zakázané téměř všechny knihy o reálném životě. Ať už to byly příběhy o sexuálním dospívání, o lidech, kteří měli milenecké poměry, nebo knihy o běžných existenciálních krizích středního věku, během nichž lidé přemýšlejí, co chtějí se svým životem vlastně dělat. Jakékoli dospělé projevy v literatuře musely o své vystoupení z ilegality a o své místo v irské společnosti tvrdě bojovat s mimořádně dominantní církví.

K východoevropským zemím mě asi táhne zvláštní pocit tepla domova, který vychází z této historické paralely. A z toho ironického rozporu, jenž vznikne, když musíte svůj život rozdělit na oficiální část a na tu, kterou žijete s blízkými lidmi na místech, kam stát nevidí.