Dnes je Stožec klidná šumavská obec, kde můžete strávit pohodový jeden den i prodloužený víkend. Vyráží se odtud na výlety ke Stožecké kapli, ke Schwarzenberskému plavebnímu kanálu nebo do hlubokých lesů Šumavy. V polovině 19. století ale život na česko-bavorském pomezí vypadal docela jinak. Pytláctví nebylo romantickým dobrodružstvím osamělého lovce, ale někdy nebezpečným řemeslem ozbrojených skupin. Střety s lesníky nebyly výjimečné a občas končily smrtí. Vydejte se s Kudy z nudy do časů, kdy hranice v šumavských lesích znamenala něco úplně jiného než dnes a kdy se okolí Stožce stalo dějištěm události, o níž se psalo i za hranicemi.

Příběh začal v únoru 1850. Bavorští pytláci přecházeli hranici a vydávali se za zvěří do schwarzenberských lesů na české straně. Při jednom z takových výpadů zůstala část ulovené zvěře na místě. Kořist objevil místní obyvatel a dopravil ji do Stožce, kde ji předal finanční stráži.

  Jenže pytláci se své kořisti nehodlali vzdát. Vyrazili za ní až do Stožce a pokusili se ji získat zpět. Následovala ozbrojená potyčka, která skončila smrtí a zajetím jednoho z Bavorů. Tím ale celý příběh teprve začínal. Zpráva se dostala na druhou stranu hranice – a pytláci se rozhodli pro svého druha vrátit.

Do Stožce následně zamířila početná ozbrojená skupina pytláků z Bavorska. Podle dochovaných zpráv šlo asi o pětatřicet mužů. Jejich cílem byla kasárna finanční stráže, protože předpokládali, že právě tam je jejich zajatý druh vězněn.

  Netušili ovšem, že mezitím byl převezen jinam. Kasárna přesto nebyla prázdná. Proti útočníkům se postavili příslušníci finanční stráže a další obránci; prameny popisují přibližně sedmdesát účastníků celého střetu. Rozpoutala se prudká přestřelka. Několik pytláků při ní zahynulo, další muži na obou stranách byli zraněni. Přesné počty se v různých záznamech liší, jisté ale je, že šlo rozsahem o mimořádnou událost, která dalece přesahovala běžné střety pytláků s hajnými.

  Právě kvůli počtu ozbrojených účastníků a intenzitě střetu bývá stožecká událost označována za největší pytláckou bitvu v Evropě. Zprávy o ní se tehdy rozšířily i za hranice.

I dnes se hranice mezi Českem a Německem v šumavské krajině někdy hledá dost složitě. Les pokračuje lesem a cesta cestou. Ani v minulosti samozřejmě hory a lesy žádnou skutečnou překážku netvořily – a bavorští pytláci toho dobře využívali.

  Rozsáhlé schwarzenberské revíry nabízely lákavou kořist a ozbrojené skupiny pytláků přicházející z Bavorska byly dlouhodobým problémem. Situace byla natolik vážná, že Schwarzenbergové přistoupili na začátku 19. století k radikálnímu řešení. Roku 1817 bylo nařízeno úplné vystřílení jelení zvěře na jejich šumavském panství. Důvodem byly nejen škody způsobované zvěří na polích, ale také opakované nebezpečné střety pytláků s lesním personálem. Poslední jelen byl v lesích u Boubína uloven roku 1827 a jelení zvěř se sem začala vracet až o několik desetiletí později.

  Ani to ale pytláctví nevymýtilo. Šumavské pohraničí zůstávalo krajinou samot, kde byl nejbližší soused někdy hodiny cesty daleko a kde služba hajného nebo lesníka rozhodně nepatřila k bezpečným povoláním. A divoké šumavské lesy mají z poloviny 19. století ještě jeden příběh. Jen šest let po pytlácké bitvě, v listopadu 1856, byla ulovena poslední šumavská medvědice. Místo dnes připomíná Památník posledního šumavského medvěda a vede kolem něj Medvědí stezka, nejstarší naučná stezka na Šumavě. Kdo se po ní vydá mezi Černým Křížem a Ovesnou, projde krajinou skal, viklanů a lesů, která možná nejlépe napoví, jak mohl někdejší svět šumavských samot vypadat.

Jestli vám celý příběh připomíná některý ze šumavských románů Karla Klostermanna, není to náhoda. Spisovatel znal zdejší krajinu i život jejích obyvatel důvěrně a pytláci, hajní a lesníci se objevují také v jeho nejslavnějších knihách.

  Román Ze světa lesních samot, vydaný knižně roku 1894, se sice odehrává později a pytláckou bitvu u Stožce nepopisuje, ale poměry na česko-bavorském pomezí zachycuje velmi plasticky. Jeho postavy žijí v odlehlých myslivnách obklopených lesy a slatinami a střety s pytláky pro ně představují skutečné nebezpečí. V jednom z příběhů se hajný vrací z obchůzky zbitý, bez pušky a zakrvácený, jindy se mezi pytláky a lesníky skutečně střílí.

  Klostermannův svět lesních samot tak pomáhá pochopit, proč události u Stožce nejsou jen kuriózní historkou z dávných časů. Ozbrojené střety s pytláky byly součástí tvrdého života v krajině, kde hranice, les a samota vytvářely vlastní pravidla.

Po dramatických událostech se život ve Stožci vrátil do běžných kolejí a někdejší kasárna finanční stráže nakonec dostala docela jinou úlohu. Ve 30. letech 20. století byla dřevěná budova přestavěna na hotel Forelle, česky Pstruh. Podle dochovaných zpráv se při přestavbě ve zdech a trámech nacházely projektily připomínající někdejší přestřelku.

  Dnešní Stožec působí proti tomuto příběhu téměř neuvěřitelně pokojně. Místo výstřelů se tu ozývají vlaky šumavské lokálky, turisté míří ke Stožecké kapli, na Stožeckou skálu nebo do Nového Údolí a někdejší nebezpečné pohraničí patří k nejkrásnějším výletním oblastem Šumavy.

  Až budete procházet zdejšími lesy, zkuste si ale na chvíli představit Šumavu před necelými dvěma stoletími. Zasněžené cesty, samoty ukryté hluboko v lesích, ozbrojené hajné – a skupiny pytláků, které přicházely přes hranici z Bavorska. Najednou možná zjistíte, že Klostermannův svět lesních samot není tak vzdálený, jak se na první pohled zdá.

Otázky a odpovědi jsou automaticky sestaveny z obsahu této stránky.

pytlácké bitvy, výpravy ke kapli, putování Medvědí stezkou, návštěvy kasáren, literární Šumava