Jako každý rok tu máme debatu o státním rozpočtu. Vždycky to bývá v podstatě stejné, vláda přichází s deficitem, opozice ji kritizuje za příliš velké dluhy. Příští volební období se role otočí a jede se nanovo.

Letos se kabinet Andreje Babiše vytasil s rekordním schodkem přesahujícím 380 miliard korun. Je to dobrý rozpočet? Rozhodně ne. Udeřila opozice při své kritice hřebíček na hlavičku? Bohužel také ne. Teze stran bývalé vlády jsou tak nějak infantilní. Pojďme se podívat, v čem by měly svou argumentaci zlepšit.

Státní rozpočet není rozpočet domácnosti. Ani trošku, jak píše australský ekonom Richard Holden (mainstreamový myslitel, žádný do ruda rozpálený levičák). Přesto tento příměr slýcháme každý rok. Například vtipný šéf lidovců Jan Grolich konstatoval, že pokud by domácnost hospodařila stejně jako vláda, už by byla v exekuci. Zní to politicky dobře, ale má to stejnou logiku jako srovnávat maximální rychlost formule a tankeru. Jde to, ale není to k ničemu dobré. Od šéfa strany, která si zakládá na ekonomické kompetenci, je to na pováženou.

Stručně řečeno – kupit deficity, a přesto udržovat, nebo dokonce posilovat ekonomické nerovnosti, to je vcelku kumšt.

„Jako jednotlivci si obvykle brzy v životě bereme půjčky, abychom investovali do bydlení a vzdělání, a splácíme je později v životě, abychom (v ideálním případě) něco zanechali svým dětem. Vlády naproti tomu nemají takový konečný bod, kdy by se vše vyúčtovalo,“ vysvětluje Holden s tím, že vláda může žít se schodky rozpočtu šťastně až do skonání věků.

Nemusíte být levicově zaměřený, abyste s tímto souhlasili. Drtivá většina ekonomů nebude tvrdit, že by měl být rozpočet vyrovnaný, ale že by měl být udržitelný. To znamená, že by stát měl zvládat splátky i úroky, aniž by ho to položilo nebo masivně ochromilo, nebo aby mu někdo další (třeba Mezinárodní měnový fond) musel pomáhat. Státy v podstatě tlačí své závazky před sebou a neustále je refinancují. Deficit sám o sobě není nic toxického.

Opozici bych rád nabídl jinou otázku. Co hodlá vláda deficitem financovat? Stát pochopitelně nemůže beztrestně „tisknout“ peníze, jak se mu zamane. Pokud deficit neodpovídá stavu ekonomiky, skutečně může zvyšovat inflaci nebo vytěsňovat investice ze soukromého sektoru.

Ohromně důležité je tedy to, kam prostředky směřují. Troufám si tvrdit, že tento pohled je důležitější než to, jak hluboký bude deficit. Bylo by totiž velmi špatné, kdyby v deficitním rozpočtu byla spousta peněz na každodenní fungování, ale jen málo na investice do budoucnosti. A úplně se mi nezdá, že by ten aktuální měl za cíl připravit ekonomiku a společnost na budoucí úspěchy země investicemi do vzdělání, moderních technologií, udržitelnosti a do lidského kapitálu.

Také se podívejme na stranu příjmů. Opět se nic nedělá s naším zabijáckým zdaněním práce, naopak výhody pro kapitálové a majetkové příjmy zůstávají. U nás se práce daní, majetek hýčká. K tomu máme zastaralý a neefektivní penzijní systém a potřebné lidi držíme zkrátka, superdávkou jsme mnohým z nich pořádně naložili. Stručně řečeno – kupit deficity, a přesto udržovat, nebo dokonce posilovat ekonomické nerovnosti, to je vcelku kumšt.

Grolich „prorocky“ mluví o jakési státní exekuci, oblíbený evergreen je také strašení Řeckem. Obojí má navodit pocit, že se řítíme do ekonomické propasti.

Přitom nám žádná apokalypsa ani „řecký scénář“ nehrozí. Rozhodně ne v krátkém období. České veřejné finance jsou poměrně zdravé a dluh je relativně udržitelný, i když se tempo zadlužování poslední dobou zrychluje. Aby ekonomika skončila v příkopu, k tomu je potřeba mnohem víc než jeden zpackaný rozpočet.

Evropské normy však plníme i dnes. Když se podíváme do Francie, ta má veřejný dluh přesahující 115 procent HDP. Británie? Téměř přes 90 procent. Česko kolem 45 procent. Oproti západní Evropě žijeme v rozpočtovém ráji (a ani tam nejde ani tak o absolutní číslo státního dluhu, ale o jeho udržitelnost), ale panika je u nás podobná.

Proto u nás není na místě v první řadě kritizovat hloubku deficitu, ale podívat se přesněji do rozpočtových kapitol. Nyní je čas nastolit debatu o tom, jak chceme, aby naše společnost v budoucnosti vypadala a jak za tímto účelem nastavit ekonomiku. Ostatně proto tu ekonomika je, aby sloužila lidem. Ne naopak.

Autor je spolupracovník redakce.