František Skála patří k nejvýraznějším postavám českého výtvarného umění. Jeho doménou jsou sice sochy ve veřejném prostoru, hodně velké sochy, jakoukoliv přepjatou „velikost“ nebo velikášství ale shazuje hravostí a humorem.

Nový dokument Petra Slavíka Veřejný prostor Františka Skály se nese v duchu umělcova motta, že jeho životním stylem je radost z tvorby.

„Radost, ta přichází někdy po ránu, jindy v poledne a někdy taky až pozdě večer při návratu z restaurace. Když se člověk cítí zrestaurován. Jak říkával můj kamarád Láďa: Sice trochu restaurovaný, ale překrásný.“

V našem rozhovoru dává najevo, že mluvit o své tvorbě mu až takovou radost nečiní, nutno ale říct, že se to dobře poslouchá. I ve chvílích, kdy mluví o současné tvorbě aktů.

„A to je známá věc, že jsem starý prasák. Ale jaký je vlastně rozdíl mezi starým a mladým prasákem? Lidské tělo je krásné, odjakživa bylo tématem umění, a protože jsem heterák, líbí se mi hlavně ženské. Snažím se, aby to nebyla jen nahota, ale situace, která je vtipná nebo romantická. Ale především krásná!“

V rozhovoru se dočtete:

• Jaké netradiční materiály používá.
• Proč s manželkou bodovali typy lidí v metru.
• Proč se nazývá starým prasákem a proč by se mohl stát bezdomovcem.
• Proč si nedělá hlavu s voliči Okamury nebo Motoristů.
• Jak vnímá kritiku od své ženy.
• Kterou moderní pražskou sochu považuje za příšernou.

Setkáváme se uprostřed léta a prázdnin. Je to pro vás v něčem jiný čas v roce?

Obvykle to znamená čas, kdy se snažím slíbit své ženě Evě, že budu u nás na venkově. Máme to tam velice rádi, ale přes rok se tam moc nedostaneme.

Byl bych tam klidně furt, ale v Praze je pořád šrumec. Tak Evě slibuju, že v létě…

Jenže letos jsem rezignoval i na sliby. S filmem budu jezdit po besedách, kde mi dají tři otázky a pojedu dál. Služba filmu, kterou jsem slíbil.

V čem je pro vás film o vás cenný?

Umělec po sobě chce něco zanechat. A kromě svého díla je dobré zanechat dokument o tom, jak ta díla vznikala. Laická veřejnost má mnohdy úplně naivní představy o tom, co vznik takového díla obnáší.

Tak to jste trefil, počítám se mezi laickou veřejnost. Přesně ten náročný vznik vašich soch nebo třeba přírodních barev mě v dokumentu fascinoval. Ta díla pak dostávají další rozměr.

Když člověk maluje v ateliéru, jsou postupy přece jen ověřené. I laik si dovede představit, co se muselo dít, aby vznikl obraz.

A někteří umělci malují obrazy celý život, pořád stejně, umí to krásně a je to v pořádku. Ale já jsem stále odváděn nějakým novým úžasem.

V momentě, kdy mám možnost otevřít dveře k nové formě, materiálu nebo postupům, přichází nadšení a radost z rozvíjejících se objevů.

Mám rád dobrodružství, kdy člověk vůbec neví, jak to dopadne, kdy zápasí s materiálem a je buď z výsledků nadšený, nebo se mu to nelíbí a odloží to. Nechá to dva roky spát. Nakonec to buď dodělá, nebo nedodělá.

Máte hodně nedodělaných věcí?

Spoustu. Slepé uličky i odpad. Ale i to je zajímavé. U světových hvězd mám rád jejich raná díla, kdy ještě neměly svou značku, ale hledaly.

A vy vlastně začínáte pořád znovu, že?

Asi ano. Jakmile jsem okouzlen novým materiálem, je to výzva, vnímám jeho kvality, někdy až spirituální.

Nejkrásnější je,